Ghana: Česká ambasáda, běhající židle a Krteček

Netušila jsem, co budu dělat, zdali tam vůbec k něčemu budu a zda to náhodou nebude takové moje další fiasko. Neměla jsem vlastně nejmenší ponětí, v čem práce na ambasádě spočívá. Ale když mi ve škole řekli, že kromě studií můžu dělat i stážistu na zastupitelském úřadě, řekla jsem si, proč ne. Když už jsem udělala tu pitomost, že jsem se do Ghany přihlásila, proč ji nerozšířit o další pitomost v podobě přihlášení se na stáž.

A světě div se, ona to byla celkem výhra. Ambasáda tady v Akkře je vlastně taková skoro rodinná instituce o sedmi lidech (čtyři Češi a tři místní, nepočítám zahradníka, uklízeče, řidiče a ostrahu), jednom psovi a tryskoželvě. Možná i díky tomu si tu člověk užije víc srandy, než by čekal. Hlavně takové oddělení víz je přímo studnou humoru.

Za těch pár měsíců jsem si díky zadané práci rozšířila faktické znalosti o zemích, o kterých jsem dosud věděla de facto jen to, že jsou a jsou v Africe, podívala se do kanceláře EU, poznala praktiky jistých českých vysokých škol při náboru místních studentů, naučila se s pár programy, systémy a tabulkami Českého statistického úřadu a zavítala i na pár recepcí. Čekalo na mě i pár hodně zajímavých úkolů, jako dozor nad rozvojovými projekty nebo návštěva největšího slumu. Jenže čas pádí a tak si ony úkoly počkají na dalšího stážistu, který přijde po mně.

I tak ale můžu říct, že některé úkoly stály za to – hlavně ten poslední.

„Každý rok tu promítáme Krtečka v některé ze základních škol. Letos je na tobě, abys vybrala školu a připravila to,“ zněl úkol.

V tu chvíli jsem se zaradovala, že se zas na chviličku vrátím k práci produkční. Jenže… ono to tu vůbec není tak jednoduché.

První a největší problém nastal ve chvíli, kde mi to sice ve vybrané škole pro sirotky a děti z nejchudších rodin odsouhlasili, jenže se čekalo ještě na souhlas majitelky nadace, která školu spravuje. A majitelce to bylo asi šum a fuk. Bohatá Američanka, která si založila nadaci kdesi v Africe, protože se to od lidí v její finanční situaci v Americe očekává, na žádnou žádost ani otázku nereagovala. Zkoušela jsem to přes kamarádky, co ve škole dobrovolničí, zkoušela jsem to osobně telefonicky. Když jsem se pak dozvěděla, že odletěla zpět do států, došlo mi, že v téhle škole asi kresleného krtka jen tak neuvidí.

Čas na přípravu se chýlil ke konci. Zbýval týden a pár dní. Až jsem na radu Lawrence zkusila zajít na univerzitní základní školu.

„Tady dneska nikdo není. Děti mají prázdniny a ředitelka i celé vedení je mimo školu,“ dozvěděla jsem se od pána v účtárně. Nakonec jsem dostal doporučení, ať to zkusím zase v pátek.

Plná nedůvěry, protože tady když se řekne nějaký časový údaj, většinou to nic neznamená, jsem se v pátek vydala do školy zas. A ředitelka tam skutečně byla. Řekla jsem jí celý plán a zakončila otázkou: „Bylo by možné promítání ve vaší škole uskutečnit?“

„Ano,“ zněla jednoduchá odpověď. K radosti všech jsme o pár hodin později už s kolegou domluvily detaily. Zbývalo vše přichystat.

Nebýt toho, asi bych se už nestihla podívat na Makola market – největší trh v Akkře. Jenže protože jsme potřebovali nakoupit nějaké bonbony pro děti a zároveň jsme chtěli ušetřit, vzala mě Immelda za svou tchýní na tržnici a ta nás zavedla do perfektně zašité a trochu děsivě vyhlížející části marketu, kde prodávají sladkosti. Když totiž čekáte cca 450 lidí, musíte už trochu koukat i na cenu. Povedlo se.

V pátek jsme tak s vidinou, že je na všechno dost času, dorazili do školy o hodinu dříve. A pak to začalo.

„Já bych chtěla nejdřív vidět, co na tom DVD je,“ řekla ředitelka a přes to nejel vlak. Takže nezbývalo než nastartovat ten starý ambasádní laptop s mrtvou baterkou, počkat deset minut, než bude schopný akce a pustit pohádku ředitelce. Půl hodiny bylo fuč. Ale konečné svolení jsme dostali. Mohli jsme se vydat k místu, kde se promítání chystalo.

Škola nechala na plácku mezi dvěma školními budovami postavit stan a do něj umístila bílé prostěradlo, coby plátno. Před stan přistavili několik stolků a projektor. Při sestavování soupravy jsme ale zjistili, že se rozbil pult na ovládání zvuku. Navíc přestala fungovat i ona DVD jednotka v počítači.

Všechno začalo pracovat proti nám. Kdosi kopl do prodlužovačky, čímž odpojil počítač ze zásuvky. Tma. Dalších deset minut na jeho nastartování. Pytle s pytlíkovou vodou a krabice s bonbony byly stále v ambasádním autě. Naštěstí po povolení Silvestr mohl vjet do areálu, kam normálně auta nesmějí a tak to nebylo tak daleko. Jenže v tu chvíli přiběhl starý rozzlobený muž ve staré hlídací uniformě. „Tady auta nemají co dělat.“

„My máme povolení!“

„Nemáte! Tady auta nesmějí být. Odjeďte! Okamžitě odjeďte!“ řval na Evu i Silvestra a mával přitom čímsi, co vypadalo jako rákoska. Vůbec nedbal na to, že vedle něj stojí zástupce ředitelky a říká mu, že to auto má povolení.

„Tady auto nemá co dělat! Zavolám policii.“

Mezitím každé z kolemjdoucích dětí dostalo za úkol popadnout pytel s vodou a odnést ho ke stanu. Takže si holky a kluci naskládali ty těžké balíky na hlavu a bez ceknutí udělali, co jim učitel poručil (každý balík má deset kilo).

Ale nakonec vše dopadlo dobře. Vzteklého uniformovaného dědka kamsi uklidili, počítač naskočil a dokonce si vzpomněl, že umí přehrávat DVD, nikdo už do zásuvky nekopl a ani elektřina nespadla, škola zapůjčila vlastní zvukový pult a i děti dorazily.

Představte si, že kamsi jdete a najednou skočíte do cesty asi stovce utíkajících židliček, které ale utíkají nožičkama nahoru. Až když se podíváte pozorně, zjistíte, že každou tu židli si nese na hlavě malý prvňáček, mnohdy menší, než ta židle. Přesně takhle ti malí caparti naklusali před stan, kde následně odříkali básničku o puse na zámek. Promítání mohlo začít.

Byla to nádhera. Děti bez hnutí koukaly na postavičku Krtka s červeným nosem. Ani nepíply, jen když Krtek zápasil s hadicí na vodu, smály se. A i učitelé se bavily.

A pak prvňáčky vystřídaly druháci a následně třeťáci. Přišlo dohromady asi čtyři sta dětí. Čtyři sta dětí z Ghany, které ani nemají potuchy, co a kde je Česká republika, vidělo aspoň pár příběhů českého Krtečka. Byl to krásný pocit hned dvakrát: udělali jsme dětem radost; ukázali jsme něco krásného z české kultury a vlastně už i historie.

Jo, práce na ambasádě je fajn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *