Ghana: Jízdenky na neděli, nedej bože zpáteční, a výlet do Mole

I v Africe mají státní svátky. Například na 6. března připadá Indipendence Day. A Indipendence Day letos vycházelo na pondělí. Ideální příležitost pro nějaký náročnější výlet. Původně jsme chtěly jet do Cape Coast a Národního parku Kakum. Jenže protože to byl organizovaný jednodenní výlet za hodně peněz (protože jsme bílé, přestože už jsme trochu zhnědly) rozhodly jsme se nakonec jinak. Cílem byl Národní park Mole na severu Ghany.

Kromě studia na University of Ghana tu docházím i na českou ambasádu, kde byli tak hodní a vzali mě na stáž. A ač je to zadarmo, má to mnohé nesporné výhody. Když opominu pěknou budoucí položku v životopise, spoustu nových dovedností a znalostí, prima lidi, se kterými si můžu popovídat česky, poměrně dobrou wi-fi a chlazenou vodu z barelu, dozvím se tu i spoustu praktických informací, užitečných převážně pro cestování.

Takže jsem se dozvěděla kam jet, kde se dobře ubytovat, co navštívit a dokonce jak a kde koupit jízdenky, protože to není jako Student Agency. Online to tu prostě nefunguje. Ale s jasnými instrukcemi jsem vyrazila na Kwame Nkrumah Circle (ono seko z předchozích příběhů), odkud vyrážejí meziměstské luxusní autobusy. Věděla jsem přesně, co chci – tři lístky do Tamale se společností STC (nejluxusnější a nejbezpečnější autobusy, vlastněné vládou, vždy opatřené policajtem pro bezpečí na cestách). Jenže jsem je nenašla. Zato jsme našla druhou nejlepší variantu V.I.P. tour (luxusní autobusy bez policajta, trošku dražší). Jenže v jejich oficiální kanceláři mi oznámili, že prodávají lístky jen do Kumasi a že musím jinam. Tak jsem vyrazila. Když jsem do druhé kanceláře po třiceti minutách dorazila úplně splavená, oznámili mi, že mají vyprodáno. A tak jsem skončila u VVIP tour (ano, jsou tu společnosti V.I.P., VVIP a X.V.I.P.), což už není taková hitparáda, ale pořád mají klimatizaci, velká křesla a kozy na palubu nesmí. Jo, když si zadate do vyhledávače VVIP, prvních asi dvacet zpráv je o smrtelné nehodě autobusu této společnosti, ale nesmíte se tím nechat rozhodit.

Největší zábava ale nastala ve chvíli, kdy jsem chtěla koupit i lístky zpět, vědoma si varování, že místa v autobusech se rychle vyprodávají a v Tamale v den odjezdu už bychom taky nemusely sehnat místo.

„Prodáváte zpáteční jízdenky?“ zeptala jsem se pána v ponuré kanceláři, připomínající něco mezi garáží a čekárnou.

„Ano,“ odpověděl.

„Tak bych prosila tři lístky na neděli odpoledne z Tamale do Akkry.“

Chvíli na mě koukal a pak si dovolil mě upozornit. „Do Akkry? Jste v Akkře.“

„Já vím, ale budu v Tamale a chtěla bych v neděli odjet zpět do Akkry.“

„Z Tamale… do Akkry.“

„Ano. Z Tamale… sem.“

„V neděli?“

„Ano.“

„Ale dnes je čtvrtek?“

No nekecej, faaaaakt?

Nepodařilo se. Po asi hodině domlouvání a telefonování mi předal na papírku napsané číslo s ubezpečením, že když na něj v neděli zavolám, dovolám se jemu a on zavolá někomu dalšímu, kdo mi zamluví tři lístky z Tamale do Akkry. Díky moc! Ale co, hlavně, že jsme měly lístky na sever.

Do Tamale trvá cesta cca deset hodin… když máte štěstí. Když chytnete páteční zácpu jako my, tak dvanáct (poznámka: taky můžete letět, je to rychlejší a dražší). Naštěstí se jede přes noc a autobusy jsou vážně pohodlné. Navíc máte možnost po cestě sledovat některý z filmů domácí produkce, což je většinou kulturní zážitek toho nejhrubšího zrna. Malá ruční roztřesená kamera, záběry ze mší v kostele, příšerné efekty, banální zápletky alá zvrhl mi talíř s fufu, exorcismus, čarodějnice, démoni. Má to prostě všechno.

O půlnoci ale najednou autobus zastavil. Kdesi. Asi v Kumasi. A že prý dál nejede. Všechny nás vyhnali ven, kde jsme stáli pod mostem a tlampačem, který neustále dokola hulákal: „Tamale, Tamale, Akkra, Akkra, Tamale , Akkra, Tamale border…“ A vlastně jsme nevěděly, co se děje. Jen se nás najednou snažil někdo nacpat už do plného autobusu s tím, že nám do uličky přinesou židličky.

Ne! Platily jsme! Chceme naše místa! Máme právo sedět!

A nakonec vše dobře dopadlo. Z přistaveného plného autobusu všechny vyhnali a nahnali tam nás, cestující z Akkry. Takže se po hodině jelo dál a ráno v pět jsme byli v Tamale. Po dvanácti hodinách.

V Tamale nás vyzvedl James. Řidič, kterého jsme si po telefonu pronajaly na celý den. Vzal nás do našeho hotelu African Dreams, abychom si tam nechaly naše věci, vyčistily si zuby a koupily si snídani s sebou. Pak jsme konečně vyrazily na další tříhodinovou cestu do Larabangy a Mole – pohodlným klimatizovaným vozem.

V Larabanze je nejstarší mešita v Ghaně. Prý. Postavili ji v patnáctém století a na její stavbě se podílel sám Alláh. Prý. Je to takový malý bílý domeček uprostřed vesnice, kam se platí 10 Cedi vstup, ale dovnitř se nesmí. Tak jsme si poslechly tříminutový příběh výstavby a symboliky, nahlédly jsme prťavými dveřmi dovnitř a jely dál.

V porovnání s Larabangou je vstup do Mole vlastně strašně levný. 20 Cedi za studenta a 5 Cedi za auto. James byl gratis.

Původně jsme měly v plánu dorazit do Zaina Lodge, což je luxusní hotel na svahu s parádním výhledem na národní park. Hotel nabízí jakýsi denní balíček, který zahrnuje výborný oběd, projížďku po safari a vstup do panoramatického bazénu s výhledem na jezírko, kam se chodí sloni chladit. Období sucha teď vrcholí a tak je úspěšnost pozorování téměř stoprocentní.

„Litujeme, dnes jsme úplně plní,“ oznámili nám ale po vstupu na terasu. Rezervaci jsme neměly, protože mě nenapadlo zavolat i sem a na webu nic nepsaly. Co se dalo dělat. Chvíli jsme tedy pobyly na terase, odkud jsme skutečně slony viděly, zazáviděly jsme lidem v bazénku, koupily si kolu a jely zkusit štěstí na Informační centrum parku.

Aspoň tam neměly plno. Ve výsledku to bylo i levnější. Jen bez oběda. Zaplatily jsme si dvouhodinovou projížďku a připravily se k odjezdu vlastním jeepem s posezením na střeše. V momentě nástupu už mi ale bylo patřičně špatně. Horko, sluníčko, majonéza v sendvičích k snídani, únava. Motala se mi hlava a žaludek byl jak na vodě. Holky mi nacpaly krekry, abych se najedla, že to prý pomůže. Jeden už jsem měla asi pět minut v puse a nemohla ho spolknout. Další dva jsem skovala do kapsy, aby se na mě nezlobily, že jsem je nesnědla.

Jakmile se ale auto rozjelo, proudící vzduch mi udělal líp.

Jeli jsme potichoučku po prašné rudé cestě, obklopené suchými stromy a keři bez listí. Jen sem tam bylo možné zahlédnout čerstvou zeleň. Spíš byly všude kolem patrné stopy po malých požárech. Za dva měsíce to tu všechno bude zelené, ale to zas nebudou vidět sloni.

Auto zastavilo.

„Vidíte?“ zeptal se tlumeně náš průvodce, ozbrojený puškou.

Asi třicet metrů od nás se v bahně rochnil slon. Nádhera. Chvíli jsme jen tak bez hlesu pozorovaly to obrovské zvíře, která na dálku ale vůbec nevypadalo tak velké, a v hlavách měly jediné: „Proto jsme sem jely!“

Průvodce, strážce parku, nás vyzval, ať slezeme z auta, že půjdeme blíž. Slon se zdál být klidný. Tak jsme slezli. Holky, průvodce a řidič se šli podívat na slona a já šla zvracet. Naštěstí si nikdo nevšiml a já se tak bez nějakých soucitných nebo znechucených pohledů mohla připojit k ostatním.

Bylo to nepopsatelné. Hlavně asi proto, že mi bylo konečně trochu líp. Ale jinak, vidět slona v ZOO a v přírodě je něco úplně jiného. Nedělí vás žádná zeď a plot. Slon nežere nanošené krmení, ale obírá si stromky kolem sebe. Čvachtá se v šedivém bahýnku, což vydává zvuky jak hodně velký záchod. A přitom plácá ušima, jako by chtěl odletět.

Ještě chvíli pokračoval a pak se vydrápal z bažiny a dal si odchod. Ještě chvíli jsme na něj koukali, ale pak se přesunuli dál – na ukrytou vyhlídku u jezírka, které je vidět z terasy Zaina Lodge.

Zase jsme měly štěstí. Pod stromy u vody se pásly dva obři a třetí se k nám pomalu přibližoval holým lesíkem. Po cestě orval zbytky listí, nebo sem tam porazil stromeček, aby mu chobotem orval vlhké kousky kůry a dřeva u kořenů.

Přišel k nám asi na pět metrů. Zastavil se. Chvíli napínal chobot směrem k nám, jako by nás větřil. Bylo slyšet, jak čmuchá. Pak ale chobotem omotal další větev a stáhl ji s porostu, aby se nabaštil. Zničehonic zvedl nohu a stromek, na kterém nezbyl jediný lísteček, došlápnutím zlomil. Kmínek popadl chobotem a několikrát trhl, než ho vyrval.

A pak se objevil druhý a třetí. Postávali kousek od nás a vůbec si nás nevšímali. Jen nám na pár minut zahradili cestu zpět k autu.

Jen co odešli, nastal čas se posunout dál. Nastoupili jsme do auta a jeli k druhému jezírku, u kterého zrovna postával další osamocený velikán. Při návratu jich už tam bylo sedm. A všichni si hráli na ponorky – z vody jim koukaly jen choboty nebo vršky hlav.

Ale myslím si, že jsme na safari dvě hodiny opravdu nebyly. No co, viděly jsme všechno, co jsme chtěly, včetně antilop, dalších podobných srnek a Pumby.

Do Tamale jsme se vrátily večer. Koupily lístky na V.I.P. a daly si véču.

Druhý den jsme pojaly odpočinkově. K snídani si daly ovoce (tady ho měly, hotel vlastní Švýcarka, co už tu pár let žije s manželem, tak to šlape jinak než v Moree), pak si četly, já s foťákem naháněla kozy (nedalo to moc práce, prostě přišly a čuměly), daly si oběd a jely zpět do města, abychom si prošly slavný Central Market a vyrazily zpět.

Market se tu moc neliší od těch v Akkře. Ale ženy a dívky tu chodí většinou v krásných šatech a s pěknými šátky na hlavách. A co víc, většinou tak i jezdí na motorkách a skútrech. A je to vážně pěkná podívaná. Neuvidíte tu žádnou oplácanou slečnu v legínách či krátkých kraťasech v topíku nad pupík, ze kterého leze spokojené v blahobytu udržované bříško (nebo spíš pupek). Holky se tu oblékají vkusně, barevně, často tradičně a často s ohledem na jejich víru. Sever je hodně muslimský.

Cesta by byla o mnoho lepší, kdyby mi zase nebylo zle. Člověka unaví přemlouvat pořád žaludek, aby počkal na zastávku a nechtěl vám vrátit oběd do klína za jízdy. Naštěstí cesta domů trvala jen devět hodin. V pondělí brzo ráno jsme dorazily na ish.

A taky jsem měla v plánu jít na oslavy Indipendence Day. Ale zaspala jsem je.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *