Ghana: Přípravy, ztracený pas a „kolonku náboženství vyplňte“

Každý má nějakou zvrhlou nebo divnou tužbu, kterou chce provést, ale jeho zdravý rozum mu to ne a ne povolit. Každý… no tak ne. Skoro každý… taky možná ne. Hodně lidí… co já vím, doufám v to. Třeba každou zimu mě chytá hrozná chuť vyzkoušet, jak je to s tím jazykem a kovovými předměty. Třeba když jsou mrazy, kvůli kterým vypojíme branku a já ji chodím otvírat… jen si to představte, tlačím ta dřevěná prkýnka na kovové konstrukce a… KOV!!!… no, je to těžké, hodně těžké.

A stejně tak jsem chtěla udělat nějakou ne zrovna úplně běžnou věc – třeba odjet do Afriky a pobýt si tam nějakou dobu.

Tak jo, studentský pobyt asi není nic moc šíleného. Ale spousta lidí to za šílenost považuje.

Nikde jsem se moc nešířila o tom, že jedu na půl roku studovat do Ghany. Jednoduše ze dvou důvodů. Zaprvé, pro většinu lidí je Ghana tak abstraktní pojem asi jako říše Ashanti. Zadruhé, když už někoho napadne, že je to v Africe, zděsí se, že tam musím zemřít. Když už ne na nemoci, tak prostě jen proto, že jsem bílá a oni jsou černí.

„Tu kolonku náboženství vyplňte. Oni by nepochopili, že v nic nevěříte,“ poradila mi paní referentka pro zahraniční styky, když jsem vyplňovala formulář pro studium na univerzitě v Akkře.

Jiný kraj… zkrátka tady už člověk vypadá jako exot, když se přihlásí k nějaké víře, tam je to opačně. Tak jsem si zvolila příslušnost k víře svých nepraktikujících rodičů – křesťan.

„To jediný, co mě zabije, jsou ty přípravy,“ říkala jsem si. Papíry, letenky, poplatky, očkování, víza. A k těm vízům se pojí asi nejlepší příběh celých těch příprav.

Bylo ráno čtrnáctého prosince a já se chystala na očkování. Jenže po mezinárodním očkovacím průkaze se slehla zem. A stejně tak po pasu. No jen si představte, že zhruba měsíc do odjezdu najednou přijdete o pas, na který máte mimochodem zažádáno o vízum, které už je zaplacené.

„Buď to bude na ambasádě, kde jsem to všechno měla týden před tím naposledy, nebo jsem prostě úplně ale úplně blbá a ztratila jsem obojí.“

Nechala jsem se tedy oočkovat a spěchala na ambasádu, která ale sídlí úplně někde jinde, než je napsáno na jejích oficiálních stránkách.

„Dobrý den, moc se omlouvám, že ruším, ale minulý týden jsem si tu byla zažádat o vízum a od té doby nemůžu najít pas a očkovací průkaz… nenechala jsem je tady?“

Pán recepční jen semknul rty a líně zavrtěl hlavou. „Nemáme tady žádný pas. Myslím.“

„A nemůže být schovaný někde v šuplíku? Byla tady tehdy mladá dáma, třeba ho někam schovala.“ Trochu ve mně začala vzrůstat panika. Děsila jsem se, co může mít za následek ztráta cestovního dokladu, na který už bylo zařízené skoro vše – smlouva se školou, formulář pro hostitelskou školu, vízum.

Znovu zavrtěl hlavou, ale začal pátrat po různých přihrádkách recepčního pultu. „Vy jste tu žádala o vízum?“ zeptal se po chvíli, aniž by přestal pátrat.

„Ano. Já jedu do Akkry studovat.“

„Aha, tak chvilku počkejte prosím.“ A zmizel v jedněch dveřích. Za chvíli se zas objevil a zmizel v těch naproti. Po pěti minutách se objevil s potvrzením z kliniky, že na žlutou zimnici se teprve chystám druhého ledna.

Tak se mě začal ptát, proč ještě nemám zimnici. Tak jsem se mu jala vysvětlovat, že zatím chodím na jiná očkování a na tohle jsem objednaná a bude jako poslední, protože po něm se už nic dalších třicet dní nic očkovat nesmí.

A pak zase začal hledat můj pas. Za chvíli přišla mladá dáma, zda bych ji mohla následovat. Odvedla mě do místnosti s třemi omšelými křesly a poprosila mě, zda bych tam mohla počkat. Pak zavřela a odešla.

„Tak, a teď už tu budu navěky,“ říkala jsem si. A opravdu dlouho se nic nedělo. Pět minut… deset minut… jsem tam jen tak seděla a čekala.

Pak někdo vzal za kliku. Byla to ta usměvavá mladá Ghaňanka. „Váš pas jsme našli,“ oznámila mi.

To si nedovedete představit tu ránu, co se ozvala, když mi ze srdce spadl ten obří šutr. Došly jsme společně na recepci, tam mi slavnostně předali pas i očkovací průkaz a s úsměvem mi začali klást otázky, jak se do Ghany těším, zda už jsem tam někdy byla a co tam budu studovat.

Pak mi ukázali, že abych nemusela na ambasádu znovu, už mi udělili vízum expres. Přišli se na mě podívat i další zaměstnanci ambasády. Chvíli jsme si ještě povídali, pak mi popřáli, ať se mi v jejich domovině líbí a rozloučili jsme se.

A od té doby si říkám, že se mi tam asi bude líbit. Pokud jsou i lidi tam aspoň z poloviny tak milí a vstřícní, jako tito.

PS: Ta mapa na obrázku je jediná tištěná mapa Ghany, kterou se mi podařilo v obchodech objevit.

One Comment:

  1. Svět je legrační. Zatímco se Češka vydává studovat do Ghany, aby se pak vrátila do vlasti, blíže nespecifikovaný africký student se v téže okamžik vydává studovat do Ghany z Čech, aby se pak vrátil dokončit studia v Čechách. Tolik zvěsti z jedné hrsti studentů angličtiny nespecifikovaného studenta FF-UHK. Píšeš čtivě, tedy ať ti šťáva vydrží 😉 …je i šťávou pro motor snaživců proměnit sen ve skutečnosti 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *