Ghana: Sex, chilli a čokoláda

Předem se omlouvám za trochu klamavý titulek. Se sexem tady nemám žádné zkušenosti a ani nechci mít. Kdo by chtěl provozovat jakoukoliv tělesně namáhavou činnost ve více než třiceti stupních a šedesáti až osmdesáti procentní vlhkosti vzduchu? Já tedy ne!

Je pravda, že Ghana je tropický ráj. Nabízí dobrodružství, moře a relativně malou turistickou vytíženost. HIV a AIDS se tu vyskytuje jen asi u 1,8 procent populace (podle oficiálních statistik). Lidé jsou tu obecně milí, kluci štíhlí a svalnatí a holky většinou hezké. A bílá barva tu funguje jako magnet. Je jedno, jak vypadáte, tady budete mít vždy hodně nápadníků či nápadnic. Doma vás nikdo nemusí chtít, ale tady se budete cítit jako král nebo královna. Zástupci opačných pohlaví s vámi budou navazovat kontakt, ukážou vám město, vezmu vás do baru, budou milí a vstřícní a budu vám dávat najevo, že je zajímáte. Jakkoliv.

Proto tu mnozí bílí turisté propadají jakési chiméře. Můžou mít vše a všechny. A nebude to tak drahé.

S Beatrice jsme seděly v restauraci Oasis Beach v Cape Coast, čekaly na pizzu (někdy to prostě potřebujete) a pozorovaly okolí. Kousek od nás seděla půvabná zrzka na koleni mladého a celkem hezkého Ghnaňana. O kousek dál u záchodů postávaly dvě vysoké, štíhlé, vyzývavě oblečené ghanské slečny – v kraťoučkých kraťáscích (tak kraťoučkých, až to tu není obvyklé), tričkách nad pupík, dost namalované, s výrazným kanekalonem v copáncích. Na něco nebo někoho čekaly. Přitom se nakrucovaly do rytmů afro verze nějaké hiphopové písničky. Název nevím, ale slyšela jsem ji u nás (mimochodem, víte, jak skvěle zní afro verze Hello od Adele?).

Pak jedna zvedla telefon, krátce hovořila a asi za dvě minuty se obě připojily ke skupince čtyř právě odcházejících bílých turistů kolem asi čtyřiceti let.

Ne, stoprocentně to nebyly ani delegátky, ani tlumočnice, ani průvodkyně. Ale styky s lidmi jim byly určitě velmi blízké.

Ono se holkám na jednu stranu nedá nic zazlívat. Ghana, i přes stabilitu a nějakou snahu, je stále rozvojovou zemí. Najít tu dobře placenou práci, pokud nemáte školy (a i s nimi), není nic jednoduchého. Cape Coast je tu turisticky nejvyhledávanější město. A tak holky spojily něco, co je asi baví a co ovládají, s rychlým výdělkem.

Je to zvláštní. Slýcháváte a čtete o tom ve spojitosti s Thajskem, Srí Lankou, Keňou. A najednou ty námluvy na pár hodin, možná noc, vidíte na vlastní oči. Takovou hodně zkrácenou verzi Pretty Woman (vlastně od toho sundání blonďaté paruky dál to chybí).

A teď drobná ukázka, jak tu vypadá takové seznamování mezi Evropanem (tedy mnou) a Ghaňanem. Kolem páté se vracíte z práce na hostel. Ze zastávky to máte asi kilometr. Jdete sami. Za sebou slyšíte kroky a hovor dvou chlapců. A najednou se jeden z nich objeví vedle vás.

„Ahoj,“ povídá.

„Ahoj,“ odpovím.

„Jak se jmenuješ?“ zase on.

„Katrina… ty?“ odpovídám a následně se zdvořile ptám na totéž.

„Mustafa.“ Chvíle mlčení. „Chci být tvůj kámoš!“

„Tak jo,“ odpovídáte nacvičeně.

„Dej mi svoje číslo.“

„Ne!“

„Proč?“ ptá se Mustafa.

„Protože… si ho nepamatuju a nemám ho napsané.“

„Tak si napiš moje a zavolej mi,“ pokračuje neodbytně chlapec.

„Ne!“

„Proč?“

Protože takhle to zkrátka nefunguje, sakra. Znám spoustu lidí poměrně dlouho a dodnes na ně nemám číslo. Na svoji spolubydlící jsem třeba neměla číslo tři týdny. Jen jednou jsem někomu tady dala číslo první den setkání a ten dotyčný mi dodnes, sem tam, volá třeba o půlnoci, nebo ve dvě v noci.

„Promiň, neznáme se.“

„Tak můžeme jít ven a poznáme se.“

„Promiň. Ne. Nemám čas!“

„A jak se znovu uvidíme?“

To už se ale odpojuji a mířím vyšlapanou cestičkou přes improvizované fotbalové hřiště ke svému ish.

Vidíte? Tak jednoduše si tu najdete kamaráda a možná i něco víc. Ale prosím, nemyslete si, že jsou takoví všichni tady. Zas tak často to tu nezažívám. Většinou jsou vážně fajn. Potkáte se, neznáte se, pozdravíte se, pokecáte a jdete si vlastní cestou nebo se potkáte zase jindy. Nezávazně, bez problémů, bez uhánění, prostě když si rozumíte. Stejně jako u nás.

Takže toliko o vztazích a možná i sexu. Teď k tomu chilli. Nebo spíš chilli a pepři. Tyhle dvě suroviny tu zjevně používají místo soli, bylinek a všech možných dochucovadel. Jednoduše řečeno, místní jídlo pálí. Pořád. Jakékoliv. Snad kromě samotného knedlíku na fufu. Zato je ale velmi levné. Když jíte na marketu.

Pro informaci. Platí se tu v Cedi, haléře jsou Pesewas. Jedno Cedi (GHS) je asi 6,5 Kč.

Malá přehlídka cen: kozí špíz s cibulkou 2 GHS, smažená rýže s kuřetem 5 GHS, nudle s vajíčkem a zeleninou 5 GHS, hromada hranolek 5 GHS (s kuřetem 10 GHS), jollof (pikantní rýže) 2 GHS, fufu (takový odporně mazlavý velký knedlík v omáčce, pak existuje banku, což vypadá stejně, rozdíl je pouze ve složení – v jednom jsou plantains a v druhém kasava) 4 GHS, krabička plantains (smažené banány) 3-4 GHS, smažený jam (něco jako brambora) 2 GHS, místní varianta smaženého jarního závitku 1 GHS, ananas 5 GHS, mango 3-7 GHS podle velikosti, čerstvý kokos 1-2 GHS, avokádo 2 GHS, mražený jogurt (pane Bože, požehnej tomuto vynálezu) 1-1,50 GHS, ryba a hranolky 5 GHS, vařené vejce 0,50-1 GHS. Ale třeba slazené nápoje, pečivo, ochucené mléko, sladkosti, to vše je tu dražší než u nás. Někdy i o dost. Třeba mé oblíbené banánové mléko stojí 10 GHS.

Takže v pohodě se tu dá najíst za 13 až 30 Kč. To ale nesmíte jít do restaurace. Najednou totiž jollof stojí 12-35 GHS, pizza 34-50 GHS, burger 50 GHS (jen pro představu, za tuto cenu jsem si tu nechala ušít šaty), kuřecí řízek (fakt řízek) bez přílohy 50 GHS, steak 50-100 GHS.

Je fakt, že jídlo v restauracích bude připravené asi v lepších podmínkách, než to na marketu. Doporučení: pokud se bojíte, že uvidíte něco, co nechcete, choďte na market v noci. To tam totiž není vidět skoro nic. Já mám očkování proti břišnímu tyfu, žloutence, cestovatelskému průjmu, vzteklině i tetanu a navíc mám průpravu ze Sapy (té v Libuši).

Jakožto milovník sladkého tu ale zažívám perné chvíle. Ještě jsem nenarazila na žádnou jejich variantu sladkého jídla, v obchodě jsou bonbóny a sušenky (což stejně nejím) hrozně drahé, a tak své touhy utápím v mraženém mango nebo čoko jogurtu, čerstvém ovoci a občas (to zatím znamená dvakrát) si koupím čokoládu. Ghanskou! Protože Lind tu vyjde i na 20 GHS.

Ghana je jedním z největších vývozců kakaa. Kvalitního kakaa. Vlivem globalizace tu bohužel však klasické hořké kakao těžko seženete.

„Mají tam kakao?“

„No… tak Nestlé,“ odpověděla mi Andrea, co tu studovala přede mnou.

Dokonce ani normální kávu byste tu hledali hodně dlouho (ale samozřejmě našli). Všude samý rozpustný odpad a 3v1. Mně může být útěchou, že kafe nepiju a komukoliv jinému to, že prý ghanský kafe stejně není moc dobrý.

Na ghanskou čokoládu si taky musíte zvyknout. Ale pak je vážně skvělá. Jen jí sníte třeba jen jednu kostičku za den.

Vůbec se nepodobá čokoládě v našem pojetí. Má jinou chuť, vůni, vzhled i fyzikální vlastnosti a hlavně složení. Vyrábí se jen z kakaa, kakaového másla, mléka a podle toho, jestli máte hořkou či mléčnou, tak cukru, a jestli máte pomerančovou nebo kávovou, i příchuti. Nejlepší je hořká v hnědočerném obalu. Její výroba probíhá asi tak, že naředí kakaový prášek malým množstvím mléka, přidají trošku kakaového másla a nějak tu hmotu slisují do tvaru tabulky. Není v ní ani rostlinný tuk, ani emulgátory, barviva, sladidla, stabilizátory a všechny ty úžasné chemické výdobytky, co nám naše „nejkvalitnější modré, fialové, zlaté a červené, levné i drahé“ čokolády ve svém balení dodávají. „Zlepšovák“ included! Díky absenci všeho toho si tak můžete čokoládu koupit i od „traffic seller“ (lidi, co chodí s košíky různých věcí na hlavách po silnici mezi auty a prodávají to většinou při čekání na zelenou nebo v zácpách), který ji má na té výhni v onom košíku na hlavě nebo v ruce, aniž by se roztekla nebo změkla. Měla jsem ji otevřenou v pokoji, kde opravdu nemáme klimatizaci a furt byla stejná. Změn dostála pouze mým přičiněnín. A ulomit ji je taky fuška. Zato je to ale nádherný zvuk. Takový taky u čokolád v našich regálech neuslyšíte.

A protože postrádá všechno to, na co jsme zvyklý, je třeba si na její chuť přijít. Dlouho se vám ani v puse rozpouštět nebude. Až když ji pořádně oslintáte. Pak si kakao patrně vzpomene, že už ho kdysi něčím mokrým taky naředili, a polehoučku se odloučí od té trošky mléka. Rozpadne se.

Požitek.

Takže aspoň tu čokoládu (která je ale menší, než ta u nás, zato tlustší) tady mám. A nakonec jsem i vypátrala pravé kakao místní značky Gold Coast (koloniální název Ghany). Takže mohu být v klidu, že až za pár měsíců tady zabalím kufry, odvezu si tu chuť Ghany s sebou.

Že ten čas ale šíleně utíká.