Zanzibar: Hakuna matata, třeba ten motor nahodíme

IMG_6627Na rovníkových zemích se mi hlavně líbí jedna věc. Týká se tamních obyvatel. Neřeší prkotiny. Dokud nejde o život, jde o nic.

Nemáš boty? No tak budeš chodit bez bot.

Tobě se rozbilo auto? No tak se na to koukneme, a když bude rozbité dál, budeš bez auta.

Ty nemáš peníze? Ale tak jíst máš co, támhle je banánovník.

Jojo, ať si říkáme cosi o primitivní kultuře, tohle jim můžeme závidět. My máme téměř vše na dosah – zdravotní péči, práci, vzdělání, zábavu, můžeme cestovat. Jenže pro tohle všechno jsme se museli vzdát toho hlavního – svobody a klidu. Abychom to všechno mohli mít, musíme se neustále za něčím hnát. Nebaví nás to, ubíjí nás to, stáváme se otroky blahobytu.

Oni nikdy v blahobytu žít nebudou. Ale co. Nějak bylo, nějak bude.

Zatímco dopoledne byla hladina moře jak ten rybník tady kousek za humny, odpoledne se přihnaly takové vlny, že leckoho srazily k zemi, když si nedal pozor. A jednou s sebou přihnaly i výletní loď. Tedy spíš kocábku.

Na to, že se s každou vteřinou loďka ocitala blíž k pláži, panovalo na její palubě veselí. Na stříšce seděl muž s bongem a pravidelným rytmickým bubnováním občas přehlušil i burácení vln. Vedle něj druhý muž tančil.

Pod přístřeškem byli turisti. Seděli. Jak ale sledovali, že se stále víc ocitají v blízkosti mělčiny a hlavně útesu, mizel jejich klid.

Motor nefungoval a moře si s bárkou dělalo, co chtělo. Za chvíli tedy vyskákalo několik odvážlivců, aby se loď pokusili nějak dostat z dosahu písčiny. Kormidelník vyhodil kotvu, aby aspoň trochu loď přikoval k místu. Nebylo to ale nic platné. Jal se tedy opravy starého motoru, který určitě zažil už nezávislost na koloniální správě v roce 1963.

Loď se stále blížila a už znatelně hrozilo, že ztroskotá. Začali se sbíhat lidi – místní i turisté. Naskákali do vln a začali do lodě tlačit, aby jim za chvíli nezaparkovala pod hotelovou terasou.

Asi opravdu šlo do tuhého, protože tanečník na přístřešku přestal tančit. Hudebník ale dál bubnoval.

Napětí se dalo krájet.

Na palubě bylo dohromady asi devět lidí, včetně posádky. Kolem lodi takových dalších deset. Pomáhali, jak mohli, ale měli co dělat, aby vlny sami ustáli.

Pak se ozvala rána jako z děla, loď na chvíli zahalil šedý kouř. Motor naskočil. Ozval se radostný ryk a pak něco zahulákal kapitán. Na ta slova se ti, co pomáhali s odtlačením, nalodili na palubu. Kormidelník vytáhl kotvu a loď se dala do pohybu. Tentokrát vyžadovaným směrem.

Bubeník změnil melodii a tanečník opět začal tančit. Jelo se na výlet. Ti, co si zaplatili, dostali něco navíc. Mohli doma vyprávět, jak málem ztroskotali. Ti, co pomohli odvrátit majiteli loďky katastrofu v podobě ztráty podnikatelského prostředku, dostali výlet zadarmo.

Hakuna matata! Neztroskotali jsme, žijeme. Nějak bylo, nějak bude.

Lidé na Zanzibaru opravdu neberou většinu věcí moc vážně. Vždyť o co jde. Nikomu se nic nestalo, život jde dál. Je to pozoruhodné a trošku záviděníhodné. U nás to tak úplně nejde. Člověk musí pořád tak nějak myslet na důsledky. Asi je to dobře. Nevím, zda je dobré, aby provozoval plavidlo a pořádal výlety někdo, kdo nezabezpečí dobrý a nezávadný stav plavidla. Co se stane, až motor přestane fungovat někde uprostřed oceánu?

Ale to je to co když… a co když nic. Nějak bude. Na Zanzibaru – a i v jiných zemích subsaharské Afriky – prochází věci, které by u nás nešly. Prostě to funguje. Protože se nevymýšlí důvody, proč by to fungovat nemělo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *