Hledání rodinné historie ve válkou zničeném hotelu

Někdy člověka může záliba zavést i na místo, se kterým je nějakým zvláštním způsobem spjatý. Kde může tušit stopy své vlastní minulosti, historie. Válkou zničený hotel Kupari v Chorvatsku bylo jedno z prvních opuštěných míst v zahraničí, které jsem si zapsala do sešítku míst, která určitě jednou musím vidět. Jenže jsem tehdy sotva mohla tušit, že před mnoha desítkami let, se ještě funkčním areálem procházel můj praděda… ještě před válkou, ještě před změnou režimu.

Můj praděda, italský legionář Bedřich Šteiger, se po první světové válce stal četníkem a později velitelem zemského četnictva na Moravě. Následně odešel na Ministerstvo vnitra a údajně se sám měl stát ministrem. Pro vstup do vysoké politiky hovořila i jeho vzdělanost a znalost několika jazyků. Ovládal řečtinu, italštinu, ruštinu, němčinu i latinu.

A během té doby, tedy za První republiky jezdíval do tehdejší Jugoslávie do lázní Kupari. První hotelové budovy vyrostly v zátoce nedaleko Dubrovníku krátce po první světové válce. Hlavní investor pocházel z Československa, proto velkou část klientely tvořili právě Čechoslováci. Do roku 1940 bylo k dispozici přes dvě stě pokojů v pěti hotelových budovách. Stavby byly zasazeny do pečlivě udržovaného parku s palmami a subtropickými květinami. Resort nabízel i sportovní vyžití, restauraci, bar a lékařské služby.

Jenže pak přišla druhá světová válka.

Kvůli zranění, které praděda utrpěl při té první, odešel do penze. Válku přečkal s celou svou rodinou u Neveklova, kam odešli, když nacisti zabavili jejich benešovskou vilu. Po konci války dům zabavili Rusové. Pak se ale dům vrátil původním majitelům – Šteigerům.

Poválečné Československo ale směřovalo jiným směrem, než byla demokracie západního typu. V roce 1948 na základě nové ústavy zaniklo demokratické zřízení, prezident Beneš abdikoval a hranice se na několik desetiletí uzavřely.

Bedřich Šteiger se spojil s lidmi kolem Karla Skály a začali připravovat vojenský protistátní převrat. Akce ale byla prozrazena. Dva dny před dnem „D“ byla zatčena spojka mezi pražským ústrojím a moravskou větví organizace B. Pospíšil, když na brněnském nádraží předával poslední tajné instrukce přednostovi stanice Benešovskému. Během čtyřiceti osmi hodin bylo zatčeno přes sto dvacet důstojníků armády a více než padesát civilistů.

Praděda se schoval ve mlýnech u Tvoršovic, kde ho jeho bratr zazdil v jednom ze stavení. Jenže kvůli zprávám, které se k němu dostávaly, se rozhodl pro útěk, aby ochránil ty, kteří ho skrývali. Chtěl prchnout do Německa, ale u Chebu ho zatkla SNB. 6. srpna 1949 se ve vazbě StB pokusil o sebevraždu skokem hlavou na topení. O dva dny později vyskočil z okna chebské nemocnice a zemřel. Jeho synovi (mému dědovi) tehdy bylo patnáct let.

Pamatujete ještě na ten hotel, kam za První republiky jezdil na rekreaci?

V 60. letech se lázně staly vojenskou ozdravovnou. Několik staveb bylo zbouráno a nahrazeno novými, kapacitně velkorysejšími budovami v moderním stylu. V zátoce se naráz mohlo ubytovat čtyři a půl tisíce hostů a vlastní vilu tu měl i Tito.

Pak ale přišel rok 1991 a s ním válka za svobodu. Stejně jako Dubrovník, i Kupari bylo obklíčeno a hotel se stal válečnou zónou. Chorvatští účastníci osvobozeneckých bojů, kteří drželi hotelovou zátoku, byli jugoslávskou armádou ostřelováni z moře. Následně se boje přesunuly také dovnitř budov. O dvacet dní později armáda znovu získala kontrolu nad rezortem, ale za cenu jeho úplného zničení.

Od té doby je hotel v neutěšeném stavu a stále chátrá. Co nezničila válka, dokonali lidi. A jak se zdá, nic a nikdo už stavbě nepomůže. Kvůli rozvíjejícímu se turismu v oblasti ji pravděpodobně čeká jen demoliční technika. Podle všeho už je na stavby vydán demoliční výměr. Takže největší pomník nedávné šílené války jednou zmizí, aby udělal místo nějakému modernímu obřímu hotelu.

A s tím pro mě zmizí i jedna z posledních připomínek mého pradědy – kousku mé historie. Jeho dopisy, zápisky, listiny od vyznamenání a fotografie včetně těch z Kupari jsou pryč. Příbuzní je vyházeli společně s nábytkem, ve kterém byly, aniž by se aspoň zmínili, co mají v úmyslu.

A tak po pradědovi zbyly jen část četnické uniformy, nějaká vyznamenání a pamětní deska v benešovském gymplu.

Ten pocit, když jsem se procházela budovami, kterými se procházel i on, mi ale už nikdo nevezme. Už jen proto, že osud pradědy i hotelu jsou si v mnohém podobné. Obojí – jak jméno mého předka i hotelový areál – se staly připomínkou nelehkých dob a tragických událostí.

Víte, když se dotýkáte zdí, v kterých jsou i dvacet pět let po válce patrné díry po kulkách, když se na moře díváte dírou po ráně z děla, donutí vás to přemýšlet. O všem, co války změnily, o všech, kterým válka vzala život, o době, v které dnes žijeme. Protože díky všem těm obětem a mnohým dalším se člověk jako já může procházet právě takovými prostory a všímat si, jak z děr po kulkách ve stěnách vyrůstají kytičky.

Jen kdyby těch lidí jsem uvnitř nepotkala tolik. A kdyby se někteří z nich nefotili s gestem vítězství právě před rozstřílenými zdmi.

One Comment:

  1. 👍

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *