Je někdy až kouzelné, jak člověk vnímá některé věci jinak. Platí to hlavně u dětí. A pravý význam mu dojde až o nějakou tu dobu později – za týden, měsíc, roky.
Jednou z mých nejranějších vzpomínek je, jak v podvečer sedíme u příbuzných na terase u krbu, a strejda se sestřenicí hrajou na honěnou po zahradě. Všichni to mlčky pozorují. A pak strejda sestřenici dožene, sedne na ní a asi ji lochtá. Jen jsem nevěděla, jak do toho zapadá to, že na mě pak všichni trochu vyčítavě koukaj. Byly mi asi čtyři nebo pět.
Až asi o deset let později mi došlo, co se onehdá na té zahradě dělo.
O pár dní dříve jsem zašla za barák a tam stála sestřenice (asi o osm let starší) s mojí ségrou a v ruce držela cigaretu. Kouřila.
„Tohle ale nesmíš nikomu říct,“ patrně zaznělo.
Tak samozřejmě, že jsem to odkývala.
Problém zjevně nastal ten večer u krbu, když i strejda – tehdy ještě kuřák – vytáhl cigarety a zapálil si.
„A strejdo, víš, že Bětka taky cucá to, co ty?“
Rozhostilo se ticho. Ve stejnou chvíli pak ze židlí vyskočili strejda i sestřenka Bětka. A začala honička. Když pak o pár kroků, nebo spíš skoků strejda dohnal svojí dceru, sedl si na ní a asi ji dal pár facek – žádné lochtání.
Ještě dřív, než jsem absolutně bezelstně napráskala svou příbuznou, že kouří, si vzpomínám na jinou věc. Jeli jsme s dědou někam autem a on chtěl pozdravit svého kamaráda. Zastavil u fotbalového hřiště, kde se zrovna hrál zápas. My se ségrou čekaly v autě.
A najednou vidím, jak děda jde přes hřiště, dobíhá k míči a přihrává jednomu z hráčů.
„Tyjo, můj děda je fotbalista!“
No, tak… asi víte, jak to bylo. A pokud ne… Můj děda, aspoň co si pamatuju či co jsem zaslechla z vyprávění, byl takový řemdlich. Když betonoval chodníček kolem baráku tak upadl a udělal si bebí; když se máma učila lyžovat, tak na ni řval, co má dělat, ale nikdy ho na lyžích nikdo neviděl; to samé platí i o kole; mně vyprávěl, jak nadaný byl student gymnázia a pak jsem jednou našla jeho index; jednou dělal topinky v novém topinkovači a byl tak nedočkavý, že pořád rejdil nožíkem v přístroji, až přeřízl to výhřevné vlákno a bylo po topinkovači….
No, zkrátka, rozhodl si ukrátit cestu přes hřiště během zápasu, a když se k němu přiblížil míč, tak do něj kopl, i když tam vlastně vůbec neměl co dělat. Děda prostě narušil hru. Žádné hrdinství v tom nebylo.
Řekla bych, že jak člověk stárne, tyhle omyly se mu stávají méně často. Mnohem víc chápe v souvislostech, mnohem víc si uvědomuje své jednání, dokáže o věcech přemýšlet, domýšlet… a také je méně bezelstný. Nebo aspoň část lidí. Vidí svět prostě jinak, než v dětství. A za dalších deset či dvacet let ho možná zase bude vidět trochu jinak, protože bude zase o něco zkušenější. A možná je to tak trochu škoda. Přeci jen je ten dětský svět o tolik jednodušší a klidnější než ten dospělácký. Nebo alespoň za mě byl.