Jak jsme jeli fotit a nakonec zachraňovali sernu

Myslím, že to bylo tak nějak naposledy, co jsme jeli do Polska na urbex. Cíleně. Nebo aspoň já. Ona totiž návštěva opuštěných míst u našeho severního slovanského souseda má svá specifika. Třeba podivné existence, které se za soumraku z ničeho nic objevují na krajnici. Nebo jízdu po polních cestách, o kterých navigace tvrdí, že jsou to silnice první třídy. Teda ona i ta navigace tam občas neví, co si počít sama se sebou. Natož s někým, kdo jí chce důvěřovat.

A ano, pak vstup do opuštěných staveb. Když je tedy najdete, po cestě nezapadnete na té polňačce nebo nenacouváte do stromu, který tam, přísahám, předtím nebyl.

Naše, tedy moje, poslední podobná výprava začala slibně. Dostali jsme se do vily s krásnými modrými schody, do které už jsem měla to štěstí podívat se o dva roky dřív. Jen vstup byl jiný. Zatímco prvně jen stačilo protáhnout se dírou po chybějící skleněné tabuli ve dveřích na terasu, tentokrát jsme museli vylézt na úzkou ozdobnou římsu a pak se vytáhnout do okna v prvním patře. Jooo, jak se říká, chátrání, čas a zabezpečování nezastavíte.

A pak už to šlo z kopce. Další místa totiž prostě nevycházela. Buď už nestála, nebo stála, ale stačilo se dotknout stěny a už stát nemusela, nebo je někdo dokonale zabezpečil.

Zbývalo poslední místo. Nádherný zámek, ne tak úplně daleko od našich hranic. Dříve volně přístupný.

Že by to tak mohlo být pořád, nám napovídal zválený pletivový plot, který ho obklopoval. A i když za ním bylo potřeba překonat moře kopřiv, pořád to byla snesitelnější cesta, než z opačné strany, kde zas bylo potřeba projít rozvalenou původní kamennou stěnou a prodrápat se lískovým náletem.

No jo, jenže já a ploty. Nečekala jsem, že zrovna v místě, kde přes něj polezu já, bude na druhé straně schod dolů. Sice mám nohy docela dlouhé, ale ne zas tak moc. Ztratila jsem rovnováhu a svezla se po ostnatém vršku plotu. Roztrhla si kalhoty, zadek naštěstí zůstal celý.

A hádejte, jak to bylo dál.

Palác měl nový zámek. Navíc v jakémkoliv jiném vstupu nám bránil vodní příkop, který ostrůvek se stavbou obklopoval. Zkoušet jeho hloubku jsme nikdo neměl odvahu. Plavky a člun na přepravu všech foťáků a stativů jsme si taky nevzali. Takže jsme pořád chodili kolem dokola, jak hladoví psi, dohadovali se o těch nejnepravděpodobnějších a nejnebezpečnějších možných cestách dovnitř, až jsme nakonec vzali za vděk zpustlým parčíkem. Byla tam totiž stará fontána. A v podzemním vodovodním systému té fontány uvízla srnka. Koukala na nás, sem tam přeběhla na druhý konec podzemní nádrže a pak se zas vrátila pod nás a koukala.

Nový úkol zněl, dostat srnku ven. Prostě nám jí bylo líto.

Jenže volat na polské hasiče se nám nechtělo. Vydali jsme se ven z areálu zámku na náves a jali se hledat někoho, kdo by nám rozuměl. S angličtinou jsme u omladiny na lavičce nepochodili. Ani u staré paní na předzahrádce. Ale ta na nás spustila aspoň polsko-německy. Tak jsme to zkusili podobně. Česko-německy.

Světe div se, pomohlo to. Němčina sbližuje.

„Biedna serna,“ opakovala nešťastně dokolečka paní, kterou jsme se pořád snažili přesvědčit, aby na ty hasiče zavolala. A ona stále kývala, že ano. Že straž požarna přijede. Ale k volání se nějak pořád neměla.

Bědování nad osudem serny nám zabralo tak půl hodiny. Až jsme to nakonec vzdali a řekli, že už musíme jet domů. Paní ještě naposledy řekla „bitte“ a jestli bychom jí to mohli převyprávět ještě jednou, aby věděla, co říct těm hasičům. Tak jsme to udělali a rozloučili se. Šli si po svých k autu a ona možná k telefonu.

Jestli se nakonec nebohou laň podařilo zachránit, nebo v té vypuštěné fontáně nakonec zdechla, dodnes nevíme. Odjeli jsme dřív, než se nějací hasiči vůbec objevili. Bez fotek, s roztrženými kalhotami, ale tak to prostě na urbexu chodí. Někdy jsou to výlety, ze terých je víc škody, než užitku. Kdybych si za ty roky dělala čárku pokaždé, když si někdo něco roztrhne, asi bych se divila. Jednou jsou to kalhoty, jindy bunda, pak brašna, ruka.

Pak se mi divte, že nemám ráda ploty!