Keňa: O kávě a avokádu

Připravili nám čaj s mlékem, kávu 3v1 a toustový chleba.

Mysleli to dobře. 3v1 považují v Keni za to „západní“ kafe, které tady v Evropě určitě všichni zbožňujeme. Vždyť to ukazovali v reklamě. A nasládlé toustové pečivo stejně tak. Určitě ty lisované mraky jíme při velkých příležitostech jako dezert.

Ještě jedna věc, obojí je v Keni poměrně drahé.

Na strmé kopečky u městečka Machakos praží ostré vysokohorské rovníkové slunce. Proto na nich kávovníkům musí stínit další stromy – banánovníky, akácie a hruškovce přelahodné (rostou na nich avokáda, věděli jste to?).

O ty kávovníky se starají stovky drobných farmářů. Pěstují je na terasách, které musí rok co rok obnovovat. Terasy zabraňují erozi a pomáhají stromkům lépe si udržet vodu. Jenže silné lijáky v období dešťů je i tak zpravidla poškodí. Odplaví rudou zem do údolí, a tak farmáři rok co rok vrství splavenou půdu zase zpátky. Boj s větrnými mlýny.

Některým farmářům je přes osmdesát let.

„Je tu hodně lidí, kterým je přes sto,“ pochlubili se starší pánové v čisťounkých a vyžehlených oblecích, ze kterých jim zářili bílé nebo lehce vzorkované košile.

Žádného stoletého člověka jsme na farmách nepotkali, ale toho osmdesátiletého ano.

Joseph Matingi Mbiti býval ředitelem školy. Dnes už „jenom“ farmaří (a taky jako jeden z mála Keňanů pije kávu). Každý den. Od rána do večera. Ve svých osmdesáti čtyřech letech.

Tvář mu brázdí hluboké vrásky, hlavu pokrývají šedé kratičké ježaté vlasy. Ruce má suché, hrubé, ztvrdlé, skoro šedé desítkami let práce na farmě. Jako kdyby byly z kamene. Mluví tiše a pouze swahilsky. Kávovníky pěstuje už šedesát let. Je to těžká práce, hlavně prostřihávání větví. To se musí dělat, aby se mezi listy a plody nedrželo tolik vlhkosti, rostlina prosychala a netvořily se na ní plísně. Naopak na zem napadané ostřihané větvičky pomáhají rostlině udržet si vodu v kořenech v obdobích sucha.

Josephovi dnes pomáhají dva jeho synové. V branži je ale i jeho starší bratr. Má pražírnu.

Mladí lidé na kávových plantážích jsou u Machakos vzácností. V oblasti spíš nezůstávají. Odchází do měst zkusit štěstí a žít lepší život. Hlavní město Nairobi je jen asi šedesát kilometrů odsud.

Představenstvo kávového družstva přiznalo, že zatímco má stovky starších členů, mladých jsou sotva desítky.

Další farmu obhospodařuje starý manželský pár. Uprostřed kávovníkových teras mají několik domků. V jednom žijí, další jsou hospodářská stavení. Malé jílovité stavby čtvercového tipu. Všude kolem čisto. Mezi domky se pomalu, nerušeně jak na promenádě nosí pár slípek.

„Vyměnili jsme střechu za plechovou a je to mnohem lepší. Víc vydrží. Jinak jsou ale domky ze 70. let,“ vysvětlil mi hrdě pan domácí, když viděl, že si domky prohlížím.

Vyfotila jsem si holiny u zdi obytného domku.

„Ty jsou taky ze 70. let,“ dodal tišeji, ale vesele.

„Moje sestra má stejné,“ řekla jsem mu. „Ona taky farmaří.“

Peníze investují mimo jiné do krav, ze kterých mají mléko. Když je potřeba, jednu nebo obě prodají, a tím mají peníze na další výdaje. Taky začali včelařit a mají med, který i stáčí a prodávají.

Keňský med. Je nezvykle tmavý a krásně se táhne.

„A nemáme jen kafe. Stíníme tu hruškovci (moudří už vědí) a za pár dní budou zralá avokáda,“ pověděli nám zpět v hlavním centru družstva, kde se kávové třešně po očesání dál zpracovávají.

„Avokáda!“ šeptli jsme si mezi sebou.

„Vy byste si dali?“ zeptali se překvapeně.

Přikývli jsme s úsměvem bláznů, kteří jsou za ně v Česku ochotní zaplatit i 70 korun.

„Tak až se vrátíte z poslední prohlídky, nějaké vám připravíme,“ usmáli se členové představenstva družstva.

Mysleli jsme, že nám tak dvě nakrájí a my ochutnáme.

Jenže Keňa.

Dostali jsme velký jutový pytel plný avokád! Dárek!

Snažili jsme se smlouvat: Každý si vezmeme jedno avokádo. NE! Tak každý dvě avokáda. NE! VŠECHNO NEBO VŠECHNO!

Nakonec se nám podařil kompromis. Všichni si vezmeme dvě avokáda, řidič Francis taky a zbytek si odveze slečna z Fairtrade Kenya, kterou v družstvu berou jako svou dceru.

„Taky jsme začali vlastní kávu pražit a mlít. Letos máme první produkci, kterou bychom chtěli dostat na trh,“ řekla nám hrdě paní zástupkyně předsedy družstva Susan S. Nzomo.

„Kafe!“ šeptli jsme, tentokrát ne jen mezi sebou, ale spíš už cíleně rovnou k nim.

„Vy byste chtěli to kafe?“ zeptali se překvapeně.

Takhle zpětně mě dost zaráží, že je to udivovalo. Už u těch avokád si mohli všimnout, že jsme banda nenažraných návštěvníků, co chce všechno, co jen kolem roste a dá se sníst a vypít.

Přinesli plastový kbelík plný malých voňavých papírových sáčků. „Kaliluni Coffee,“ stálo na papírku přicvaknutém sešívačkou.

Jeden kbelík nestačil. Vykoupili jsme všechno. A oni se smáli a nechápavě vrtěli hlavou.

Mysleli to dobře. Chtěli nás pohostit pečivem a instantní kávou. Přitom to nejlepší roste všude kolem nich. Starají se o to často už několikátou generaci. Snad tomu konečně začnou věřit. Pak se jejich káva neztratí. A snad se jim podaří úspěšně bojovat se všemi změnami v počasí, teplotách a obdobích sucha i deště. Jinak hrozí, že arabica vymře.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.