„Jižní Súdán se obává další občanské války. Boje v metropoli si vyžádaly už 272 obětí,“ hlásal titulek článku na iHned.cz. V Džubě a jejím okolí se už několik dní děly střety mezi vládními jednotkami a povstalci. Jak to tak bývá, i tentokrát se o Africe člověk dozvěděl něco jen v souvislosti s násilím. Jiné zprávy odtamtud prostě pro česká média nejsou.
„Achjo, další špatná zpráva,“ pomyslela jsem si prve. Ale vzápětí jsem si vzpomněla na drobnou okatou mladou slečnu, se kterou jsem se před pár měsíci pracovně sešla. „Tyjo, Lenka tam teď musí být,“ došlo mi.
Když jsem se s Lenkou Huberovou, pracující na rozvojových programech v Jižním Súdánu pod hlavičkou organizace Charita ČR potkala na rozhovor, divila se, že někoho nejmladší stát světa zajímá. Nicméně na konci rozhovoru se zmínila, že v červenci v oblasti patrně bude znovu, a kdyby náhodou cokoliv, mám se ozvat. A tak jsme zůstaly v kontaktu.
Některé souhry náhod jsou zvláštní. Akorát jsem otevírala pracovní email, že jí napíšu, když tu jsem si všimla nové zprávy. „Ahoj Katko! Jsem v Jubě, jak jsi asi četla, začaly tu znovu konflikty. Pokud byste něco potřebovali, zůstáváme, dokud nás neevakuují. Zatím se měj hezky, Lenka.“
Bylo úžasné, s jakým klidem nastalou situaci brala. A vlastně aby ne. Nebyl to její první výjezd. Do rozvojových zemí totiž cestuje už několik let – ne za exotikou, ale za prací (ta, ale i psaní diplomové práce ji zavedly do Egypta, Angoly, Afghánistánu, Guinei i Etiopie).
Přišlo to nějak samo. Při studiích na Institutu tropického a subtropického zemědělství na České zemědělské univerzitě si přála vyjet do rozvojových zemí. A přání se splnilo. V roce 2009, ještě coby doktorandka vyjela s univerzitou do Angoly. „Jednalo se o podporu zemědělského vzdělávání v provincii Bie. Bylo to moje první reálné setkání s Afrikou, africkou mentalitou a rozvojovou prací,“ vzpomíná na dobu před sedmi lety.
Říká se, že lidé, co vyjíždějí pomáhat do rozvojových zemí, často trpí spasitelskou představou. Myslí si, že změní a zachrání svět, přičemž často se dostaví spíš deziluze a pocit vyhoření. Lenka tenhle pocit neměla. Jak sama říká, byla naivní. A svým způsobem je naivní i dnes, ale už ví své. „Už to vidím jinak. Ne všechny projekty jsou efektivní a mají stoprocentní dopad na místní lidi. Ne všechny organizace mají skutečný zájem pomáhat potřebným a bohužel za vším je politika a lobbing. A vlivem administrativních nároků jsou často preferované velké projekty před menšími, jejichž účinek pro místní je ale leckdy stejný, ne-li větší.“ Tehdy ji ale ještě nenapadlo, že to, co vystudovala, bude skutečně jednou součástí její práce.
Stalo se tak. A povolání rozvojového pracovníka Lenku zavedlo v roce 2013 poprvé do oblasti Jižního Súdánu. „Bez přestávky jsem tu tehdy strávila nejdelší čas – půl roku,“ vypráví. „Teď v červenci je to můj sedmý výjezd. Většinou jezdím na jeden až tři měsíce.“ Dříve působila v oblasti Východní Equatorie – ve městech Torit, Kapoeta a Narus.
„Byly to projekty zaměřené na školení učitelů, zemědělské aktivity a rychlá humanitární pomoc vnitřně vysídleným. Poslední dva roky působím především na projektu podporujícího zajištění potravinové bezpečnosti zdejšího pasteveckého kmene Toposa.“ To spočívá ve vakcinaci a léčbě hospodářských zvířat. Ač se to může zdát nepravděpodobné, zdravá stáda znamenají klid a brání kmenovým bojům kvůli doplňování stád.
Kmenové uspořádání společnosti a jejich vzájemná nevraživost jsou důvodem vleklých sporů a konfliktů. Právě spor dvou stěžejních kmenů Dinků (z něj pochází prezident Salva Kiir) a Nuerů (z něj pochází viceprezident Machar) je důvodem vzniku poslední občanské války, která od roku 2013 trvá s kratšími a velmi křehkými přestávkami relativního míru dodnes. „Nevraživost je taková, že stále platí oko za oko, zub za zub. V blízkosti konfliktu se tu ocitne každý, kdo tu působí déle. Ve čtvrtek večer došlo k přestřelce mezi vládními jednotkami a povstalci. V pátek během schůzky Kiira a Machara došlo k přestřelce mezi oběma skupinami znovu. V sobotu po celý den probíhaly těžké boje, kdy vládní vojáci ostřelovali sídlo viceprezidenta. V neděli to pokračovalo a v podvečer došlo k vyhlášení ukončení střelby. Následovala „vítězná střelba“ a v pondělí se konečně otevřelo letiště. Problém ale je, že vojáci začali rabovat okolí a tak jsou místní stále v ohrožení. Množí se nejen případy krádeže, ale i znásilnění. Zahraniční pracovníci se většinou evakuují. Nikdo není schopný odhadnout situaci. Důležité je nepodceňovat bezpečností rizika, vycházet z bezpečnostních reportů a mít kontakty.“
Kromě konfliktů se ale lidí dotýká slabá ekonomika a potíže s hledáním práce. To vše na jednu stranu s konfliktem souvisí, na druhou stranu situaci zhoršuje i měnící se klimatické podmínky. „Zkracuje se období dešťů. Má být zhruba od konce dubna do začátku prosince. Což se ale neděje. Tím není dostatečná úroda, aby s ní Súdánci vystačili.“ Jen v dobrých klimatických podmínkách a bohaté úrodě ale stabilita státu nespočívá. „Potřebují bezpečnost, aby mohli zůstat ve svých domovech. Takhle neustále prchají před nebezpečím.“ Přemísťování a chaos komplikují školní docházku a vzdělávání populace. Přitom negramotnost nezletilých dosahuje až sedmdesáti procent. „Pokud lidé mají možnost chodit do školy, projeví se to v jejich všedním životě. Ví, jak co pěstovat, vědí o prevenci nákazy a o šíření chorob. Umí najít příležitost na pracovním trhu, kde mají co nabídnout,“ pokračuje.
Rozvojové projekty však ne vždy plní svůj úkol. Nákladnost neznamená úspěch a některé pomoci jsou pouze časově ohraničené. Leckdy se tak stane, že jakmile projekt skončí, vše se vrátí do starých kolejí, aniž by se cokoliv změnilo. „Někteří věří a vidí, že projekty jsou pro ně přínosné. Sami se jich i aktivně účastní. Někteří jsou ale po špatných zkušenostech s pomocí dost nedůvěřivý,“ vysvětluje Lenka a dodává, že jako běloška – Evropanka – si musí získat důvěru místních. „Mám to štěstí, že jsem většinu času působila v terénu, v oblasti, kde si člověk získá důvěru a respekt lidí tím, že se nevyhýbá ničemu, co podstupují ostatní – nedostatek jídla, skrovné ubytování, dlouhé přejezdy po terénních cestách. Navíc jsem vždy měla podporu místních kolegů. Společně jsme fungovali jako tým.“ Vše je ale jinak, když přijede do nové oblasti, kde ji spíš místní vnímají jako zdroj peněz. Panuje totiž představa, že Evropan má vždycky peníze. Žije přeci v blahobytu a má vysokou mzdu. „Přitom je paradox,“ směje se, „že Afričani zaměstnaní pro zdejší organizace mají platy mnohonásobně vyšší než Evropan pracující pro neziskovou organizaci.“
Jak se ale zdá, stále z jejího pohledu převažují ta pozitiva místních lidí. „Máma ráda jejich upřímnost. Kontrast oproti civilnímu životu v Evropě. To, že ani za nejhorších podmínek zdejší lidé neztrácejí úsměv na rtech. I ve špatných podmínkách neztrácejí naději, že vše bude dobré. Lidé, především v odlehlých oblastech, jsou stále inspirativní a hodně člověka nakopnou k práci.“
V tom, co dělá, nespatřuje nic výjimečného. Nepovažuje se za zachránkyni světa a lidí. Dělá prostě svoji práci, která ji baví a naplňuje. Jak sama říká, není to nic exotického a speciálního. Spíš ji mrzí, že lidé mimo obor často nevědí, co práce humanitárního nebo rozvojového pracovníka obnáší a mají často zkreslené představy. „Inteligentní část populace v České republice podle mě princip této práce chápe. Problém je, že lidé, co o tom nic nevědí a nemají soudnost šíří nějaké své nesmyslné domněnky – bez nějakého základního přehledu o dění kolem sebe.“ A leckdy tomu přispívají média, která často nedostatečně nebo i záměrně nepravdivě informují o událostech „černého kontinentu“.
Foto: Lenka Huberová