František Miška: Nejdřív jsme zpívali bojové písně, pak jsme mohli zkoušet

Zdroj: Paměť národa

Stojím u vrátek a hledám zvonek. Než ho ale stačím stisknout, ze dveří vystrkuje hlavu mladý pán a zdraví mě. „Pojďte dál, je otevřeno,“ pokračuje.

„Dobrý den, vy jdete za tatínkem,“ vítá mě srdečně herečka Michaela Mišková. Ještě chvíli si v hale povídáme a pak mě bere za ruku a vede po schodech o patro výš. Vcházíme do pokoje, kde na mě v křesle čeká její otec – herec a režisér František Miška.

Není těžké se dočíst, že o událostech v táborech smrti nerad mluví. A také, když do ruky beru diktafon, navrhuje, že si nejdříve budeme povídat, ale zařízení zůstane vypnuté.

I tak ale nahrávání potají zapínám, abych zaznamenala všechno, co nesmí být zapomenuto. Ještě teď se za takový počin stydím.

František Miška se narodil v srpnu roku 1919 a ještě před válkou stihl vystudovat obchodní akademii. Už na škole působil v ochotnickém studentském Divadelním kolektivu mladých, který založil společně s Pavlem Tigridem, Jiřím Ortenem a Josefem Schwarzem. Pak ale přišla okupace, nařízení a zákazy Židům a následně také transporty.

Pro svůj původ byl v roce 1941 deportován do Terezína. I tady se ale divadlu věnoval. „Nahráli jsme si tam takovou hru o individuálním teroru, čili o tom, jestli je dobré zastřelit Heidricha anebo ne. A ústředním bodem toho programu bylo, že já se hádám se svou ženou, jestli ano nebo ne. Tak jsme to zkoušeli, já jsem se otočil a za mnou stál esesák. ʻTak co to tady děláte?!ʼ Já jsem ale naštěstí byl dosti duchapřítomný a řekl jsem: Právě se hádám se svou ženou Já mám podezření, že má něco s nějakým chlapem. A on na to: ʻAha, no to znám. To znám. To je dobrý. Weitermachen!ʼ“

Na půdě jednoho z baráků secvičili ještě Ženitbu a několik večerů poezie. Po třech letech ale přišlo rozhodnutí k transportu do Osvětimi. „Potom následovala celá ta trasa smrti a tak dále, ale to už není tak zajímavý,“ dodává a mávne při tom rukou. Tím povídání o hrůzách války končí.

Po válce nastoupil už jako profesionální herec do divadla na Kladně. „Tam jsem dostal několik pěkných rolí. Dokonce si mě tam všiml i režisér František Čáp a svěřil mi hlavní roli ve filmu Muzikant.“ Následovalo několik dalších filmových rolí. Navíc se v Kladně seznámil se svou budoucí ženou Ludmilou Píchovou.

V roce 1947 přešel do Realistického divadla v Praze (dříve a dnes opět Švandovo divadlo), které z Londýna přivezl Ota Ornest. Ač repertoár byl prý velmi pěkný, uspořádání divadla bylo zvláštní. „Tomu divadlu velela Soňa Škodová, dcera básníka Stanislava Kostky Neumanna a ta se měla za hlavní praporečnici světové revoluce. Takže, například, když jsme v neděli chtěli volno, tak ona plakala, že ve Vietnamu se střílí soudruzi a my bychom chtěli volno. A takhle to tam chodilo. Byl to dost velký teror. My jsme se tam opravdu báli.“

O praktikách v divadle, kde strávil tři roky, hovoří s nadhledem a úsměvem. Přitom ale z na první poslech úsměvných historek mrazí. Děsí svou absurdností. „Zkoušky začínaly tím, že jsme chodili do takového baráku, kde jsme ráno zpívali bojové písně, pak nám četli úryvky Rudého práva, Stalinův blábol o jazykovědě a podobný věci. A až pak jsme mohli jít zkoušet.“

Z Realistického divadla odešel do Divadla státního filmu a následně do Městských divadel pražských, kde strávil třicet let. Během nich se z herce stal režisér. „Jiná divadla se podřizovala režimu. Tady byla ta atmosféra, že se daly dělat a inscenovat věci, které by jinak neprošly.“ Takové nálady rád využíval. Proto například zařadil do repertoáru představení s titulem Čtrnáctý hrabě Gurney. Ale ve skutečnosti se hra jmenovala The Ruling Class (Vládnoucí třída). „Inscenovali jsme to tak, že nebylo úplně jasné, o jakou vládnoucí třídu se jedná. Tenkrát to viděla skoro celá Praha. Lidi to milovali.“

Čtrnáctý hrabě Gurney ale nebyla jediná „partizánština“, které se František Miška účastnil. Inscenoval i sovětskou hru Lov na kachny, pojednávající o tom, jak strašná sovětská mládež je. „Byli to vyděrači, byli to příživníci. Prostě tak to opravdu bylo. A tak jsme ji hráli. Až samozřejmě jednoho krásného dne nějakej soudruh to viděl a dali nám strašlivě na frak. Ale já jsem měl ten trumf, že to hráli v Sovětském svazu. Ale neřekl jsem jim, že oni to obsadili starýma lidma, takže ta hra dostala úplně jinej význam.“

V roce 1968 dostal nabídku düsseldorfského státního divadla inscenovat Ženitbu. Nabídku přijal a díky obrovskému úspěchu hry se mu otevřely dveře do dalších významných divadel v Německu, Francii či Švýcarsku. Nikdy ale neemigroval. Vždy působil v Čechách i v zahraničí současně. Až v roce 1983, kdy přijal místo uměleckého ředitele divadla v Baden-Badenu, odešel do zahraničí natrvalo. „Já jsem nikdy neemigroval. Ze dvou důvodů to nebylo možné. Jednak jsem tu měl čtyři staré lidi a za druhé já jsem s prominutím Čech. Já jsem tady rád, ještě pořád, kupodivu.“

Městské divadlo v německém Baden-Badenu vedl třináct let. V roce 1996 se pak vrátil domů. Na několik sezón se stal uměleckým ředitelem Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami. Dnes, po několika desetiletích hereckých, režijních i ředitelských úspěchů odpočívá. Divadlo je pro něj uzavřenou kapitolou. Přestože po očku stále sleduje, co se v něm dnes děje. A není z toho nadšen. Rád vzpomíná na dobu velkého divadla, které zažil. Na dobu velkých herců, výtvarníků, muzikantů a na dobu čistých her bez podivných umístění scén.

Foto: Paměť národa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *