O online nastávajících rodičích a ukradeném prenatálním období

moto1Dospěla jsem do věku, kdy se lidi kolem mě začínají ženit, popřípadě vdávat, ale hlavně množit. Kolem se najednou rodí dětí jak hub po dešti. A kolikrát je to milé překvapení, když pak vidíte maličkou zmuchlanou věrnou kopii člověka, coby potomka lidí, do kterých byste to ještě před rokem vážně, ale vážně neřekli. A oni by to do sebe možná neřekli taky.

Jenže musím přiznat, že počet nečekaných překvapení převyšují devítiměsíční online seriály „Jak čekáme potomka.“

Čím dál častěji nastávající maminky (málokdy tatínci) sypou od samého začátku na sociální sítě fotky svých ještě nenarozených dětí.

„Čekáme děťátko“

„Vypadá jako fazolka“

„Už vypadá jako člověk“

„Už je vidět hlavička“

„Už jsou vidět ručičky a nožičky“

„Už jsou vidět prstíčky“

„Už je vidět pindík“

Hech… A veškerá intimita toho ještě nenarozeného tvora je pryč. Před zraky virtuálního světa je najednou nahý, bezbranný a odhalený. Nejhorší na tom je, že se tomu tak děje v místě, kde by měl být poprvé (a bohužel je to i naposledy) v naprostém bezpečí – v mámině břiše.

Všichni sociálněsíťoví příbuzní a kamarádi (to se dá ještě pochopit), ale dokonce i známí a neznámí znají do nejmenších detailů život človíčka ještě před tím, než vůbec bude schopný se sám nadechnout. Soukromí je pryč. Anonymita, záhadnost a hlavně nedotknutelnost, které prenatální období nabízí, jsou ty tam. Svým dětem je ukradnou jejich vlastní rodiče.

A narozením to nekončí.

Fotka narozeného dítěte dřív či později není nic nepochopitelného. Přibyl nový člověk, pokračovatel rodu, chromozomální polovička jak mamky, tak taťky. A přeci jen výroba, devítiměsíční nošení bez možnosti odložení aspoň na deset minut vedle sebe a samotné narození jsou slušný výkon. Jenže když se den co den množí facebook fotkami miminka spícího, řvoucího, oblečeného, nahatého, opruzeného, pokakaného, napapaného a tak dále a tak dále… hraničí to s virtuálním stalkingem. Vždyť sakra to dítě nepózuje dobrovolně. Je vystavované na tak bezbariérovém prostoru, jako je internet, absolutně bez svolení a možnosti rozhodnout o tom.

Vrchol téhle rodičovské činy, kterou snad lze omlouvat jen tím, že prostě jsou ze svého dítěte neuvěřitelně nadšeni a žijí asi jen jeho existencí, byla fotka pokaděných plen (to byl vzácně autorem čerstvý otec). Hovínko bylo ve tvaru kříže, a tak k tomu dal popisek: „Našel jsem Ježíše!“

Otázka: Dal bys na facebook fotku svého čerstvě vytlačeného exkrementu? Asi ne, co?

Být tím dítětem, jakmile bych dostala rozum a tohle zjistila, rodiče bych zažalovala… možná i zabila.

A víte, komu ty množící se fotky nahatých dětí nejlépe poslouží? Lidem, které děti vzrušují. V dnešní době fakt není těžké fotky drahých ratolestí nastahovat odkudkoliv.  A tím pádem i využít jakkoliv. Pořád se brojí proti možnému on-line setkání dětí s pedofily. Ale dokážou rodiče žít s vědomím, že svoje děti těm pedofilům podstrkují sami? Uvědomují si to?

Co jim asi jednou potomci řeknou, až zjistí, že pomalu od dělení vajíčka byli jak figuríny ve výkladní skříni…?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *