Podoba je věc záludná

Život je plný úžasných a leckdy vtipných scének, které by snad nevymyslel ani ten nejlepší autor komedií. Stačí se jen dívat kolem sebe – pozorovat a poslouchat – a dřív nebo později se člověk stane svědkem něčeho, co mu uvízne v paměti a rozesměje ho vždy, když si na to jen vzpomene.

Jednou – v půlce června to bylo – jsem se vracela odpoledním vlakem z Prahy domů, když si ke mně přisedl dosti opilý chlapec v mém věku. Sedl si vedle mě a s připitě přitroublým, nebo přitrouble připitým úsměvem si mě prohlížel. Snažila jsem se dělat, jakože nic. Ale on na mě o dvě zastávky později promluvil.

„Slečno,“ začal pomalu. „Vy jste mi ale hrozně povědomá. Vy vypadáte jako moje bejvalka.“ Zamlaskal, polkl a pokračoval naprosto nečekaně: „Nechodili jsme spolu?“

„Mmmm,“ zabručela jsem zaskočeně. „Ne.“

„Tak to je dobře,“ vydechl se značnou úlevou a opřel se o koženkové opěradlo vlakové lavice. „To bych vám totiž musel říct, že jsi pěkná kráva.“

Všichni kolem, co to zaslechli, měli co dělat, aby nevyprskli smíchy. Schovávali se za noviny, dělali, že se drbou pod nosem nebo otáčeli hlavy a dělali, že se dívají z okýnka, aby zakryli potlačovaný smích. I já měla co dělat, abych se udržela.

Nicméně chlapec, který to myslel naprosto vážně, si mě dál prohlížel a bylo znát, že má ještě něco na jazyku. Nakonec jsem to nevydržela a usmála jsem se na něj. To mu evidentně dodalo odvahy a zeptal se: „A vzbudíš mě v Říčanech?“

Na odpověď už nečekal a prostě svěsil hlavu. Zanedlouho bylo slyšet oddychování.

Za nějakou chvíli se ti okolo přestali smát, na ostatních stanicích jich většina vystoupila. Když se ale zvedali ze sedadel, naposledy si pobaveně přeměřili pohledem mě i mého klimbajícícho spolusedícího, a s úsměvem se se mnou loučili.

Před Říčanami jsem chlapce probudila. Pěkně poděkoval a vrávoravým krokem se vybelhal z vlaku.

Víckrát jsem ho neviděla. Ale už na něj asi nezapomenu.

 

One Comment:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *