São Tomé: Málem zmeškané letadlo, koloniální dekadence, Rosema a rum

Zkouškové se kvapem blížilo a nastala zásadní otázka: Jak naložit s volnem po ním? Cestování letadlem mezi státy západní Afriky je drahá záležitost. Navíc víza taky nepatří mezi ta nejlevnější. Naštěstí, jak jsem se zmínila už několikrát, docházím coby stážista na českou ambasádu. A tam jsem se dozvěděla, že pokud tu někam jet, tak na São Tomé. Zpáteční letenka za únosných sedm tisíc, žádná víza pro občany EU a obrázky na internetu mě přesvědčily, že to je ta správná volba. Takže nastala další otázka: Pojede někdo se mnou?

Většina lidí odlétala domů prakticky hned po zkouškách a tak reálně hrozilo, že pojedu sama. Což o to, ono by to šlo. Na ostrovech je takřka nulová kriminalita a sic se tam mluví portugalsky, asi bych se i nějak domluvila. Jenže cestovat s někým je vždy o poznání příjemnější… a levnější.

Jenže od všech jsem slyšela negativní odpověď. Až jednou, když jsem se vracela z ambasády na hostel, spatřila jsem v restauraci kamaráda. Přisedla jsem si k němu a vychrlila ze sebe: „Nechceš se mnou jet na São Tomé?“

„Kdy?“

„Dvacátýho až pětadvacátýho května.“

„OK, proč ne,“ odpověděl. A tak jsme pouhý den po zkouškách vyrazili na São Tomé – já, Ruben a Anders, který si koupil letenky na stejný termín, jen o nás nevěděl. A my o něm.

Málem jsme zmeškali letadlo. Seděli jsme v jediné letištní hospůdce, pili pivo a debatovali o tom, jaké asi São Tomé bude a co tam chceme dělat, když tu najednou dovnitř vešel chlap v uniformě a hned k nám prohodil: „Vy letíte na São Tomé?“

„Jo!“

„Tak honem, jste poslední pasažéři, budeme zavírat bránu.“

Popadli jsme věci a utíkali ke kontrolnímu pásu. Naštěstí letiště Kotoka není úplně vytížené místo a tak jsme kontrolou doslova profrčeli bez front a pádili dál. Ruben to odběhal v ponožkách. Při prohlídce si musel zout boty a pak už nebyl čas si je nasadit.

Všechno ale nakonec dobře dopadlo a my o dvě hodiny později přistáli na největším ostrově souostroví São Tomé e Príncipe (Svatý Tomáš a Princův ostrov).

S Rubenem jsme si pronajali malou chaloupku jen čtyři minuty pěšky od letiště. Anders měl zamluvený hotel v centru města. Tak jsme se rozdělili.

São Tomé je docela jiný svět. Hlavně úplně jiný než Ghana. Všimli jsme si toho ještě ten večer, když nás paní domácí vzala na nákup, protože jsme neměli vůbec nic k jídlu a hlavně pití, a když jsme si pak udělali po konečně normální večeři bez rýže a fazolí malou procházku po nočním městě.

Tak prvně. Zatímco v pět hodin město pulzuje, je plné zvuků z tržiště, startujících mototaxi, vln na pobřeží, mluvících lidí, s cca sedmou hodinou jako by někdo zmáčkl čudlík a celé město utichne. Lidi někam zmizí, taxíky zmizí, dokonce vlny utichnou.

A tak jsme bloumali uličkami docela docela sami, až jsme konečně narazili na jediné živé místo – místní fotbalový stadion, kde se zrovna hráči rozcvičovali na utkání mezi žlutými a žádnými dresy. Vešli jsme. Nikdo si nás nevšímal. Posadili jsme se vedle ostatních a čekali na zápas. Žádné syčení, žádné mlaskání, žádné „obroni“. Všem kolem jsme byli úplně jedno. Zázrak.

A ten večer jsme objevili ještě jeden zázrak. Rosema National – místní pivo, které pro mě asi už navždy zůstane takovou malou záhadnou. Vynikající mok, který je na africké poměry trochu víc hořký, v hnědých lahvích bez etiket. Všichni ho pijí a všude v hospodách ho mají. V obchodech ale ne. Jde tu stejně na dračku, jako pytlíková voda v Ghaně. Lidé ho pijí večer, k obědu, k snídani, při siestě… my ho pili i při koupání, ale to až později.

Ten večer jsme to zabalili brzy. Chytli jsme si mototaxi a vyrazili pít pivo pro změnu domů.

Na druhý den jsme do města vyrazili znovu. Potřebovali jsme sehnat sim kartu a data, abychom mohli Andersovi napsat, kde jsme, kde je vlastně on a že mám v kufru veškerou jeho kosmetiku.

Na São Tomé sice globalismus ještě takřka nedorazil, není tu žádné KFC, Starbucks nebo Vodafone, ale přesto tu všude je datové pokrytí a s místními operátory jen málokdy opustíte 3G zónu. Co je o poznání méně příjemné je fakt, že ač je ve městě bankomat skoro na každém rohu, evropskou kartu tu nepoužijete. Mašinky berou jen místí Visa a Master Card. Zato si tu ale Eura a Dolary směníte doslova na každém rohu a za dobrý kurz.

Modré a oranžové stánky operátorů tu stojí na každém rohu a centrálu také není problém najít, nebo rozhodně menší než poštu. Město je navíc skutečně malé. Žije v něm asi jen 70 tisíc obyvatel. Zato je ale krásné. Tedy, pokud máte rádi omšelé, místy se rozpadající věci. Město vystavěli v době kolonialismu Portugalci a tak tu stojí jedna krásná koloniální stavba vedle druhé. Po nezávislosti v roce 1975 a propadu cen kakaa, na jehož exportu je souostroví závislé, šla ale ekonomika republiky prudce dolů. Dnes je stát chudičký a je to na něm znát. Stavby, které už neobývají kolonialisté, jsou mnohdy prázdné, zchátralé. Často jsou znát snahy o jejich oživení a opravy, ale i vzhledem k přírodním podmínkám to není zrovna jednoduché.

No, jinými slovy, já byla v ráji. A Ruben byl taky nadšený. V jednom z domečků totiž našel nizozemský konzulát, takže hrdě pohlédl na svou domovskou vlajku a myslím, že na chvíli zapřemýšlel, že by se tu toho klidně ujal.

Když jsme všechno zařídili, sehnali jsme si taxi a nechali se dovézt na krásnou pláž Praia Tamarina, kterou nám doporučila paní domácí.

Čistá písčitá pláž lemovaná stromy, nabízejícími příjemný stín, absolutně průzračná příjemně teplá voda. Bylo to lepší, než jsme čekali. Uvelebili jsme se o kus dál od asi dvacítky osob, která vegetila blíže k hájku s posezením a užívali jsme si to, o čem jsme snili celé zkouškové.

Nikdy není problém se někam dostat… ale dostat se odtama.

Náš taxík samozřejmě odjel. A my byli poměrně daleko od nejbližší civilizace v podobě chudé vesničky s dřevěnými domky na kůlech. Něco jako asfaltka tam sice vedlo, ale absolutně lidí a vozů prostá.

A tak jsme šli… a šli… a šli… kolem nás prales a banánové lesíky… a nic víc. Až asi po čtyřiceti minutách nás minula motorka. Za chvíli se vrátila a dokonce s doprovodem. Prý jestli někam chceme vzít. Tedy asi, kluci mluvili portugalsky. Vysvětlili jsme, že do města a pomocí kalkulačky v mobilu se s nimi dohodli na ceně. Cesta to byla, pravda, trošičku šílená, protože třeba můj řidič vždycky při cestě z kopce vypnul motor. Ale před Supermerkado v centru města jsme dorazili v pořádku. Koupili pivo a vyrazili za Andersem, který se mezitím zabydlel v baru a čekal na svůj kosmetický balíček.

Pico Mocambo je naprosto úžasné místo, jehož vstupní dveře zdobí plakát s obrázkem od Alfonse Muchy, kde si vyrábí vlastní likéry a vlastní rum a míchají z nich drinky v cenové relaci tak 75 000 STD (asi 75 Kč) až 120 000 STD. Můžu doporučit kombinaci čokoládového likéru a pomerančového rumu. Ale dobrý mají všechno. S obsluhou jsme se rychle skamarádili. Však to nebyla naše poslední návštěva. A nejlepší bylo, že jsme tam za celou tu dobu na Sao Tomé potkávali ty samé lidi.

Sao Tomé je vlastně taková jedna velká rodina. Skoro padesát procent ostrova zabírají kávové, kakaové a zeleninové plantáže, asi čtyřicet procent pak národní park s pralesem a obývané je jen zanedbatelné území. Takže se tu asi všichni znají, pracují spolu, žijí spolu, nicnedělají spolu. A to nicnedělání je zatraceně nakažlivé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *