São Tomé: Pevnost, kolonizátoři, guvernéři a Belgičan

Vážně jsme chtěli každý den dodržet plán, vymyšlený předchozího večera. Opravdu jsme se chtěli řídit nějakým časovým rozvrhem. A skutečně nám to moc nešlo. Po čtyřech měsících v Ghaně jsme přivykli GMT (Ghana May be Time) a na Sao Tomé se naše relaxační tempo ještě zdokonalilo. Afrika vás naučí nespěchat. Protože když spěcháte, možná toho na první pohled stihnete hodně, ale ve skutečnosti se připravíte o tolik neopakovatelných věcí – krásy kolem sebe, příhody, tu zažité, tu odpozorované… o život. A jak řekl spolužák: „Já nikam neběžim. Prošlapal bych si boty!“

Takže jsme opět nevyrazili do města v osm ale po desáté. Nutno říct, že za to trochu mohl Vagner, který si měl přijet vyzvednout našeho Malého válečníka. Sbohem kamaráde, byl jsi nám dobrým štěnětem, tedy autem.

Anders už na nás čekal v blízkosti tržiště. Po vzoru místních seděl na terásce hospůdky a snídal Rosemu. Posadili jsme se k němu a začali operativně upravovat náš denní plán. S Rubenem jsme se chtěli podívat po nějakých obchodech se suvenýry. Andersovi to bylo fuk. Hlavní bylo, že jsme mu slíbili, že pak pojedeme na pláž.

Opustili jsme zahrádku a vydali se na krátkou procházku městem.

Tedy měla být krátká. Anders je přeci jen pořád Nor a chlastat po ránu nalačno pivo, pěkně na sluníčku, nesneslo jeho tělo úplně nejlépe. Nechali jsme ho tedy na lavičce pod shlukem stromů u kanálu, s výhledem na prezidentský palác, a slíbili mu, že budeme hned zpátky. Jenže jsme zacházeli dál a dál do města, až jsme se ocitli u pěkné staré pevnosti, z jejíhož vršku na nás shlíželo dělo. Forte de São Sebastião.

A Svatý Sebastián není jen pevnost, ale i Národní muzeum. Sice jsme něco slíbili, ale co už. Vydali jsme se tedy dovnitř, zazvonili si na zvonek a čekali, co bude dál.

Přišla stará černá dáma – černá, jak její šaty. Bez jediného úsměvu nás pozdravila a optala se, jakým jazykem mluvíme.

„Anglicky,“ odpověděli jsme.

„Portugalsky?“

„Ne!“

„Španělsky?“

„Ne!“

„Francouzsky?“

„Trochu.“

Paní, v jejíchž ústech zjevně chyběla polovina zubů, neochotně přikývla a oznámila nám, že nás to ale každého bude stát 100 000 STD (asi 100 Kč). Tak co by ne. Čekali jsme sice míň, ale zase: když už jsme tam byli.

Stařenka nás pustila dovnitř, lehce naznačila směr prohlídky a zavedla nás do první místnosti, plné soch, obrazů a vybavení z kostela.

Nebylo to úplně to, co nás zajímalo, ale náboženství je pro místní důležitou součástí života, kterou na ostrovy vnesly před staletími Portugalci, takže jsme chápali, že si i touto částí musíme projít.

Následovala expozice začátku kolonialismu. Prošli jsme místnostmi, představujícími obytné prostory guvernérova bytu, místností, připomínající příbytek otroků pracujících na plantáži, jídelnou koloniálních pánů, podívali se na voodoo koutek, prošly sálem, věnovaným ochraně želv a informacím o želví rezervaci, která pokrývá snad celé pobřeží Sao Tomé a Princova ostrova. Následovala výstava věnovaná otrokářství, velkému masakru a dekolonizačním snahám, kdy bylo umučeno či popraveno obrovské množství místních obyvatel. Trochu paradox je, že z oken této výstavy je vidět pomník prvním Portugalcům, kteří na ostrovy dorazili.

Pak jsme konečně vylezly na ochoz.

Město Sao Tomé nemá žádnou vysokou budovu či rozhlednu, ze které by bylo možné se po okolí pořádně rozhlédnout. Takže jsme byli vděční aspoň za tenhle výhled.

Jenže pevnost má ještě jeden trumf. Má vlastní maják. Nebo spíš majáček. Malebnou červenobílou věžičku, opatřenou na vrchu ochozem, na který se dá vylézt. Nádhera.

Dole na nádvoří jsme se setkali s Andersem. Poslali jsme mu na začátku prohlídky zprávu, že se zpozdíme a že jsme v muzeu. Když už se cítil lépe, dorazil za námi a za pouhých 75 000 STD si také zaplatil prohlídku, která sice byla v portugalštině, takže nerozuměl, ale co už. Jen na majáku nebyl. A my jo.

Následoval oběd v malém rudém kiosku vedle onoho památníku portugalským mořeplavcům a rozhovor s pánem, který si moc chtěl povídat, ale uměl jen portugalsky, takže mluvil v krátkých větách, hodně gestikuloval a pořád opakoval to samé v naději, že na podesáté už tomu budeme rozumět. Nerozuměli jsme, ale nechtěli jsme ho zarmoutit, a tak jsme praktikovali to samé v angličtině. No, pokecali jsme si, ale dodnes nevíme o čem.

A konečně nastal čas jet se koupat.

Na pláže jsem byla zvoleným odborníkem já. Což o to, vybrat na Sao Tomé hezkou pláž není problém. Skoro každá praia je hezká praia. Jenže vybrat takovou, ke které se dá dostat, to už je problém.

Praia dos Governadores (Pláž guvernérů) se na Google Maps jevila jako správný výběr a dokonce s přístupovou cestou. Jenže to by někdo nesměl za cestu dobré kvality označit jakousi stezku skrz bývalou plantáž a kolem polí, kterou navíc člověk mohl jen tušit.

Chudák taxikář. Nechal se ukecat na 200 000 STD a tím starým Peugeotem s nízkým podvozkem se nás snažil dostat až k pobřeží. Asfaltku jsme opustili tak před půl hodinou. Ve vesnici, která vznikla obydlením oné bývalé plantáže, nás navedli pak na špatnou cestu, která se po dalších deseti minutách jízdy rychlostí pěti kilometrů za hodinu docela ztratila někde v palmovém háji před námi. Následovala složitá otočka, pobavené výrazy místních a hledání správné cesty na něčí zahrádce.

Z vesničky jsme se vymotali. Ale pobřeží pořád nikde. Až když jsme konečně zahlédli moře, s hrůzou jsme zjistili, jak je to ještě daleko. Jenže auto už se pohybovalo tak pomalu, že prakticky stálo, a vydávalo zvuky, jako kdyby se každou vteřinou mělo rozpadnout na prvočinitele.

Zastavili jsme našeho řidiče, který už mezitím přestal nadávat a připomínat, že za tohle mu musíme zaplatit víc, a rozhodli se jít pěšky. A vážně jsme mu dali víc. Za tu snahu… a jeho nesmírnou hloupost, že nás nevykopl z auta, už když viděl tu odbočku z asfaltky.

Vyrazili jsme pěšky. A za čtyřicet minut jsme konečně došli na pláž. U ní parkoval jeden terénní vůz, kterým dorazil na místo splašený Angličan, co běhal kolem a fotil. Tak trochu jsme doufali, že bychom se s ním pak mohli svézt. Marně. Odjel jen pár minut po našem příchodu.

Sluníčko se schovalo za obrovský tmavě modrý mrak, který kdesi v dáli dával tušit liják. Blížila se bouřka. I tak jsme se ale rozhodli na pláži zůstat. Když už jsme se sem tam dlouho kodrcali.

Ruben zmizel někde v moři a další hodinu jsme ho ani já, ani Anders neviděli. Tahle pláž totiž o kousek dál nabízela malé korálové útesy a velké množství různých druhů ryb. Takže byl celkem nešťastný, když jsme ho po hodině a něco lákali ven, že už půjdeme.

Cesta zpět do civilizace nebyla nic příjemného. Sice nesvítilo sluníčko, ale i tak bylo poměrně dusno. Hejna mušek a komárů si z nás dělaly přistávací dráhu a tankovací stanici v jednom a já si navíc těsně před odchodem z pláže vrazila do nohy poměrně velkou třísku, takže každé došlápnutí bolelo jak čert.

Po hodině svižné chůze, protože začalo krápat, jsme konečně došli do vesnice. Místní, kteří seděli či leželi pod dřevěným přístřeškem v samém centru vísky, nám ochotně zprostředkovali odvoz na motorkách. Jakmile jsme konečně stanuli na kraji oné asfaltky, seřadili se na opačné straně, aby se bavili naším čekáním na bus.

Nevypadalo to dobře. Jediná spojnice bezi východem a západem ostrova zela prázdnotou. Takže když jsme o nějaký čas později zpozorovali první blížící se vůz, rozhodli jsme se zkusit štěstí a stopovat.

A k našemu překvapení ten bílý pickup zastavil. Za volantem seděl prošedivělý běloch, trochu zaskočený trojicí dalších bělochů.

„Kam jedete?“

„Do Sao Tomé.“

„Já na letiště, ale nastupte, já vás tam hodím,“ odpověděl anglicky.

A tak jsme překazili zábavu našim moto-taxikářům a nadšeně přistoupili k Evropanovi.

Byl to Belgičan, který se oženil s Francouzskou a skoro celý svůj život strávil v Africe. Žil v Nigérii, v Pobřeží Slonoviny a teď už rok žil na Sao Tomé, kde pracoval pro firmu, pěstující kakao.

„A nechcete se vrátit do Evropy?“ ptali jsme se ho.

„Žil jsem tam se svou paní dva roky ve Francii. Dva roky! A to mi stačilo na celej zbytek života,“ odpověděl. „Moje žena by odsud chtěla pryč. Mě je to jedno. Je to hezkej kus světa, i když se ho místní snaží zničit. Ale je tu bezpečno, není tu draho.“

Přejel letiště a jal se nám udělat ještě rychlou projížďku městem. Ukázal nám dobré restaurace za dobré ceny i bar, který už jsme dávno znali.

„A tady bydlí chlap, co vyrábí tu slavnou čokoládu,“ prohodil, když jsme míjeli domek, který obývá Claudio Corallo.

„A jakej je?“

„Hmmm, já moc nemusím lidi, co tvrděj, že dělaj něco nejlepšího na světě,“ odpověděl.

„A je ta čokoláda fakt dobrá?.“

„No, mně právě nechutná. Asi mám jiný chutě,“ zasmál se.

S Belgičanem jsme se přátelsky rozloučili kousek od našeho oblíbeného baru. Ještě nám dal vizitku, kdybychom se ocitli v nouzi nebo něco potřebovali. Poděkovali mu za odvoz a vyrazili na večeři.

V turisticky ne příliš vytížených zemích často narazíte na problém komunikačních bariér. Tak kupříkladu lístek je v portugalštině, obsluha mluví jen portugalsky a tak si objednáte něco, co sice nevíte, co je, ale zní to pěkně. Takže zatímco já jsem sáhla po jistotě a objednala si věc, co měla v názvu burger (a skutečně to burger byl), Ruben si objednal něco s dlouhým názvem, ale bylo to jen několik opečených koleček klobásy. Holt, každý den není posvícení.

O pár hodin později, když už město zase spalo a my nemohli sehnat žádné taxi, jsme si nakonec odchytli jediného motorkáře, co jel kolem. Dali jsme mu 25 000 STD, aby nás odvezl domů.

Během tohohle půl roku jsem dělala spoustu věcí poprvé. Poprvé v životě jsem tak jela na motorce ve třech – řidič, já a Ruben. No, asi si to už nechci zopáknout, ale k našemu příbytku jsme dorazili v pořádku.

 

PS: A bouřka? Přišla! Rozfoukalo se, rozpršelo se a nepřestalo do druhého dne.