Senegal: Pilot z Francie a dámy z ústřicové farmy

„Hele, tady na internetu nic moc nevykoumáš. Ty informace, co tam jsou, jsou třeba pět let starý a ty nový tam nejsou,“ promluvila ke mně jednoho večera moudře Andrea. „Tady se nejvíc dozvíš od místních, nebo když tam zavoláš.“

Tak mi trpělivě volala do kanceláře prodávající lístky na autobus do Ziguinshoru a vyjednávala mi speciální cenu, nebo mi zjišťovala, jestli se jako obyčejný smrtelník bez auta můžu dostat do pouště do Lompoulu.

Stejně jsem si nedala říct a hledala jsem, jak se dostat do Somene… na internetu. Nenašla jsem nic, kromě tři roky starého inzerátu na senegalské variantě aplikace pro spolujízdy.

Tak se stalo, že jsem se v úterý vydala na svůj úplně poslední výlet. Do Somone.

„To bude tak pětačtyřicet. Budeš ráda, když to usmlouváš na čtyřicet,“ řekla Andrea ještě večer před tím a myslela tisíc západoafrických franků.

„Osmdesát,“ řekl první taxikář.

Vyvalila jsem oči. Tak to ne!

„Dobře, je to sedmdesát. Je to hrozně daleko, nikdo nepojede levněji,“ pokračoval v mírném nátlaku.

Vnitřně jsem se přesvědčovala, že nemůžu kývnout. Zvlášť poté, co z něj vypadlo, že bychom jeli až za hodinu.

A pak za tím taxíkem zastavil další taxík. „Za čtyřicet!“ řekl pán. A už jsem mu cpala kufr do zavazadlového prostoru.

Vyjeli jsme hned, takže se záhy ukázalo, že auto má problém s převodovkou. To přeci nemusí vůbec nic znamenat, ne? Pan taxikář taky neměl trvalé povolení provozovat službu mimo Dakar, takže jsme nejdřív směřovali k úřadu, kde mu kamarád za nějaké úplatné běžel vyřídit razítko. Než se vrátil, půl hodiny jsme kroužili kolem bloku. Pak už nic nebránilo v cestě na jih – kupodivu, ani dopravní zácpa. Jen jsme na dálnici minuli autobus, kterému za jízdy upadla zadní náprava.

Nám neupadlo nic. Taxikář byl velmi milý a nakonec mi skoro i poděkoval, že mě veze. Že prý aspoň navštíví strýce, kterého neviděl tak pět let.

Somone je místní letovisko u vyhlášené mangrovové laguny. Jsou tu čisté pláže, dobré restaurace a taky penzion Al Jannah.

„Mám rád Českou republiku. Můj kamarád je Čech, byl jsem tam za ním v Táboře. Miluju Tábor a pivo Budvar,“ spustil na mě anglicky Gilbert. Gilbert je francouzský pilot, který se svým malým letadýlkem přistál v Senegalu v roce 2019. A už tu zůstal. Spolu se svou ženou Senegalkou vedou penzion a restauraci a on taky ještě pořád létá.

Ještě večer jsem vyrazila na večeři na pláž a pak na procházku k laguně.

Ousmane je průvodce. Celá jeho rodina žije na severu Dakaru, ale on odešel do Somone za prací. Dělá průvodce. Má vlastní lodičku, se kterou lidi vozí mezi mangrovy.

Potkali jsme se na sklonku dne právě na kraji laguny. Nakonec jsme se domluvili, že mě ráno vezme na projížďku.

Tak se stalo. Ráno v devět jsem zaplatila deset tisíc XOF v místní „turistické kanceláři“ a vyrazili jsme na vodu. Ukázal mi, jak se místní z vesnice Guéréó brodí přes lagunu do práce, propluli jsme kolem ústřicové farmy, podívali se na ptačí rezervaci i místní malilinkatý posvátný baobab na ostrůvku, zasadili mangrov a na závěr zajeli na oběd do velmi pestré restaurace na břehu. Dala jsem si jen rybu a pivo, ale nakonec jsem dostala i salát, krevety a ovocný salát. Ousmane je kamarád pana provozního.

„Ousmane, a myslíš, že bych se mohla podívat ještě jednou na tu ústřicovou farmu? Mohla by to být hezká reportáž,“ zeptala jsem se pak.

Vzala jsem si s sebou rekordér, i když to byla dovolená. Když jsem na ni odjížděla, popravdě, nechtěla jsem práci ani vidět. Nahrávadlo jsem si vzala jen pro případ, že bych ho dokázala popadnout bez jediného zaváhání. Ten den se to poprvé stalo. A já ho měla v batohu.

„No jasně, ale půjdeme tam zadem po souši, aby si toho nevšimli v kanceláři. Určitě by pak chtěli nějaký poplatek a to by mohlo stát hrozně peněz,“ vysvětloval.

Po obědě jsme se tam vydali. Chvíli jsme se brodili po kolena v laguně, chvíli šli po molu, až jsme došli na místo, kde kolem dřevěných konstrukcí u vody různě na zemi sedělo několik žen, které čistily ústřice. Další stály ve vodě a obracely pletivové klece na mělčině. Dva muži byli ve vodě a sklízeli ústřice z podvodních klecí a sítí.

Akorát jsem si fotila ty dva pány ve vodě, když paní v modrém tričku, sedící na tarásku kousek ode mě špitla ve wolof: „Já bych chtěla taky fotku.“

Ousmane mi zaklepal na rameno a přeložil to.

Paní mi naznačila, ať chvilku počkám, a upravila si šátek na hlavě. Vyfotila jsem ji a ukázala jí fotku. Rozesmála se.

„Mohla bych taky fotku?“ zeptala se už odvážněji další žena a zapřela se o sloupek přístřešku.

A už to jelo. Paní oblečená do černé a oranžové sebrala několik ústřic a stoupla si zády k laguně, jiná začala zpívat a pohupovat se do rytmu. Další, sedící rozložitá bosá paní s velmi pronikavým hlasem mi zase ukazovala balíčky arašídů i místního koření. Následovala skupinová fotka.

Všichni se smáli – dámy, Ousmane, já, i dva pánové, kteří před tím stáli po pás ve vodě a pracovali. Teď si balili věci a chystali se zpět do Guéréó.

Když už nikdo další o fotku nestál a měla jsem natočeno, byl čas jít zpět. Na cestu jsem dostala korálkový náramek s mušličkou. Poděkovala jsem, paní mi taky poděkovaly a řekly, ať zas někdy přijdu.

Nevím, jestli se ještě někdy vrátím. Pro jejich dobrosrdečnost bych moc ráda. A taky, abych viděla, jestli se ten můj mangrov uchytil.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.