Stařičký pán s novinami a věci, které odkládáme

Taky se vám někdy stalo, že jste něco chtěli, pořád jste to odkládali a pak už nebylo co odkládat?

Čtyři roky jsem jezdila do školy vlakem. Nastupovala jsem kolem šesté ráno ve Strančicích, abych před půl sedmou byla v Benešově a pohodlně si sedla do autobusu směr Vlašim. Další autobusy totiž bývaly narvané k prasknutí a boj o to, kdo se dovnitř dostane dřív, mě vážně nebavil.

Cesta domů pak probíhala stejně. Byla dlouhá a často únavná. Ale nebýt toho času ve vlaku, nepoznala bych stařičkého pána s novinami.

„Lidové noviny, Mladá fronta s Magazínem,“ řekl vždy, když vstoupil do vagónu. Mel na sobě bundu, červenou kšiltovku Mladá fronta a plátěnou tašku, v níž noviny nosil.

„Lidové noviny, Mladá fronta s Magazínem,“ říkal příjemným medovým hlasem.

„Lidové noviny, Mladá fronta s Magazínem,“ říkával, když procházel uličkou mezi sedadly, kde seděli rozespalí a často nevrlí lidé.

Nikdy jsem si nevšimla, že by ho někdo zastavil. Nikdy jsem neslyšela, že by si někdo koupil výtisk.

Vždy jsem si říkala, že příště si ho koupím. Ale nikdy jsem to neudělala. Odkládala jsem to… na příště.

A pak uličkou přestal procházet. Nevěděla jsem proč. Jestli ho propustili, začal jezdit jinou trasu, odešel do opravdového důchodu… nevěděla jsem proč. A bylo mi líto, že jsem si od něj nikdy nic nekoupila.

Ten starý pán byl jako první jarní sluníčko. Jako první teplé paprsky po zimě. Byl to nejhezčí a nejmilejší, co jsem ráno při cestě do školy mohla vidět. Mezi těmi otrávenými a ospalými tvářemi se vždy objevil stařičký pán s červenou čepičkou, jehož medový hlas pročísl zadýchané ticho starého panťáku. „Lidové noviny, Mladá fronta s Magazínem…“

Roky plynuly a já už ho ve vlaku neviděla. Nevím proč, ale často jsem na něj vzpomínala.

A pak jednou… během cesty do Prahy… jsem si podpírala hlavu a čučela ven z okna. Bylo jaro nebo léto, už nevím. A už ani nevím, jestli to byla Uhříněves, ale myslím, že ano. Zkrátka, najednou jsem ho zahlédla.

Stál tam. Na hlavě měl červenou kšiltovku, a přes rameno plátěnou tašku. Vypadal stejně, jako jak jsem si ho pamatovala. Stál tam a jemně se usmíval. Asi se tak tvářil normálně. Přišlo mi, že je to jeden z mála lidí, který se neustále usmívá.

Viděla jsem ho. A den byl hned mnohem krásnější.

Nenastoupil. Asi čekal na jiný vlak. Takže jsem si zase noviny nekoupila. Ale třeba jednou…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *