Tancuj jako Izraelec

Nikdy nevíte, kam vás to zavede. Život… práce. Ale většinou to stojí za to.

Už jsem natáčela kde co s kde kým. Proto když mi řekli, abych udělala reportáž z izraelských tanců, řekla jsem si, coby ne.

Takže jsem si vše domluvila a vyrazila na kurz. A nejdřív jsem se zhrozila, že tam budeme jen čtyři. Já, dvě dámy a instruktor. Pět minut před začátkem nás tam opravdu víc nebylo. Ono diktafon má tu výhodu, že do určité chvíle mu málo respondentů nevadí. Ale ta atmosféra prostě není taková.

K mé radosti jsou večerní kurzy izraelských tanců už dobře zaběhnuté a tanečníků, ať už začátečníků nebo pokročilých, je dost. Takže to pro mě, jakožto pro nezúčastněného pozorovatele-reportéra, vypadalo dobře.

A najednou lektor Ondřej řekl: „A nechcete si to vyzkoušet?“

Nejsem pohybově nadaná. Kdysi jsem zkoušela tančit ladies dance. A občas mi to taky i šlo. Problém byl, že mi to začalo jít až tak měsíc po naučení choreografie a pouze v případě, že jsem si ji každý večer zkoušela před zrcadlem. Dalo to zkrátka moc práce pro průměrný výsledek. Takže jsem se rozhodla, že tanečnice ze mě nebude.

Proto když mě Ondřej vyzval, před očima mi proběhly všechny mé dřívější snahy a silně nedůvěřivě jsem zaváhala. „No tak jo,“ zabručela jsem. Sednout si na lavičku a hrát si na velkého reportéra, co má na místě vyšší poslání, jsem mohla kdykoliv.

A najednou jsem byla v kruhu. Učila se kroky a pak je opakovala na izraelskou, balkánskou, kurdskou hudbu. Kroky dopředu, úkroky stranou, otočky, překřížit nohy, čtyři kroky do kruhu a ruce nad hlavu, došlápnout na patu, došlápnout na špičku. Byla toho spousta. A bylo to tak skvěle jednoduché, až jsem měla neutuchající radost, rostoucí s každým dalším tancem.

Tančí se v kruhu, takže máte pořád oční kontakt s ostatními. Usmívají se na vás a vy na ně. Vše v euforii z jednoduchých pohybů na veselou chytlavou hudbu. Žádné artistické výkony, žádné bolestivé a složité pózy. A když nevíte, ten zkušenější vedle vám šeptem napovídá, co následuje.

Další krásnou věcí bylo i složení tanečníků. Postarší dáma s neutuchajícím elánem, asi třináctiletá slečna s maminkou, spousta lidí v mém věku, ale i mladší a starší. Nejvíc mě dostal kluk, který přišel v kšiltovce s rovným kšiltem a člověk by ho zařadil spíš do jiného prostředí. A on se svlíkl do tepláků a trička a bosky zkušeně tancoval na jemu známou hudbu. Bylo úžasné sledovat, jak tanec prožívá, užívá si a ještě napovídá začátečníkovi-kamarádovi, který přišel s ním.

Všechny ten tanec spojoval, ať už ho znali déle, nebo se s ním setkali prvně. Jak ubíhal čas, přibývalo i zkušenějších lidí, kteří dochází až na pokročilejší tance a na závěrečnou část kurzu, kde už samostatně tančí na moderní i tradiční hudbu. Někteří se tancům věnují klidně i sedm nebo devatenáct let.

Izraelských tanců je prý na deset tisíc. Tančí se nejen na svatbách a slavnostech, ale i na diskotékách a v klubech a ve školách o přestávkách. Je to součást tradice a způsobu trávení volného času. Tančí ho mladí, staří, ženy, muži v oblecích s pejzy a tradičními pokrývkami hlavy i zastánci té sekulárnější části Izraele. Je to prostě určené všem a propadnout tomu je tak snadné. Třeba i pro nevěřící Češku, co jen přišla natočit reportáž.

Protože tančit jako Izraelec je tak jednoduché. Protože tančit s radostí je tak jednoduché. Mít radost je jednoduché.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *