Za plotem Rus

Patřím mezi tvory, kteří se raději v poslední noc roku drží doma. Nebudu psát proč. Teď ne. Třeba někdy jindy, v jiné povídce. Zkrátka je mi na Silvestra milejší samota u krbu, než bujaré veselí.

Protože v telce dávají jako již tradičně úplný kulový, je jediným zpestřením barevné ohňostrojové představení kolem půlnoci všude možně, kde zrovna nezaclání kopec, který nám poměrně značně vstupuje do výhledu.

Takže ano, celkem nuda.

Ale nebývalo to tak. Bývaly časy, kdy jsme se opravdu nenudily. A o zábavu se nestaral nikdo jiný, než naši skvělí sousedé.

Odkud se v naší vsi přesně vzali, nebo jak se o domech na prodej dozvěděli, mi není nic známo. Jisté byli tři věci: byli to Rusové, byli z Novosibirsku a barák koupili za hotové.

Hned od počátku se potýkali s problémy, které jsme s čisté zlomyslnosti přikládali jejich původu. Například grilovali na benzínu, v zimě topili výhradně v krbu, protože neuměli ovládat kotel ani centrální topení a pravidelný vývoz popelnic jim také nic neříkal. Za známku na odpad neplatili a tak zakládali černé skládky, nebo v noci před příjezdem popelářů roznášeli pytle s odpadky po popelnicích sousedů, připravených již k vyprázdnění. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

No, takže tito obyvatelé sousedního domu, vyskytující se ve vesnici celkem poskrovnu, zato ale v naprosto nahodilých intervalech a s různou délkou pobytu (od jednoho týdne, většinou sloužícího na zjišťování katastrof, až po skutečně dovolenkové dva měsíce v červenci a srpnu), se řadili k milovníkům silvestrovské pyrotechniky. Například.

Nepamatuju si záblesk, ale pamatuju si ránu a následný zvuk čehosi, co se nám vezlo po střeše.

Bum! Pink…cdcdcdcdcdcd!

„Co to je?“

„Nevim!“

A zase! Bum! Pink… cdcdcdcd!

„Tyjo, nám někdo něco střílí na střechu!“

Tak jsme vylezli na terasu.

Bum! Pink… cdcdcdcd!

„Izvinite… prooo-miň-te.“

A bum! Pink…

V promáčeném trávníku, změklém od dešťů, měli nakřivo zapíchnuté cosi, čím nám ostřelovali střechu.

Nicméně, následnou várku rachejtlí už namířili na parcely níž a naší střeše se nic nestalo.

O rok později se ale skutečně předvedli a to už je netrumfli ani ti zloději, co se nám pracně „vloupali“ do domku na nářadí tak slušně, že k tomu dokonce použili mizerný klíč v mizerném zámku, který většinou šel jen zamykat a nikoliv naopak, a na následný půlrok nám svým činem spravili zámek.

Každý asi ví, co je kompostér. Kromě jiného také taková obludná zelená či černá bedna, kam správní zahrádkáři a hospodáři (či hospodyně) sypou šlupky od brambor, vytrhaný plevel a různý jiný bio-odpad, aby si vzniklým humusem mohli zúrodňovat zahrádku.

I my ho měly. Stejně jako všichni v naší ulici. A když přijeli Rusové po dlouhé době zase chvíli bydlet k nám, respektive díky bohu vedle, nemohli si onoho podivného trendu nevšimnout. Tak tam postavili svou popelnici asi v domnění, že tak konečně dohnali místní módu.

Problém nastal, když se popelnice po dvou týdnech naplnila a po dlouhé době, kdy si pořídili známku na vyvážku, jim ji popeláři nijak neobhospodařili, neb byla tam, kam na ni nemohli. Navíc pak sousedé zas museli na chvíli odjet a popelnici tam nechali tak, jak byla s tím, že uvnitř asi něco chcíplo, protože to v letních měsících pořádně zasmrádlo.

Pochopili, že tudy cesta nevede. A tak se optali sousedů na druhé straně, co že to všichni mají.

O den později si obstarali kompostér. A snášeli do něj všechno, co je napadlo. Posekané bodláčí z neudržované zahrady, zbytky z kuchyně včetně masa, různé tekutiny… a kromě toho i odpad z krbu.

Byly asi čtyři hodiny ráno 30. prosince 2013, když nám někdo lehl na zvonek a dožadoval se našeho nabytí vědomí dobrých dvacet vteřin.

„Idiot, Silvestr je až zejtra, tak co blbne!“ pomyslela jsem si.

Ale dotyčný byl neúprosný a znovu mocně stiskl zvonek.

My, tehdy tři ženy obývající dům, jsme se nějak sešly v předsíni, načež máma vzala sluchátko zvonku.

„Halo!“

„Hoří vám zahrada,“ ozvalo se z druhé strany.

„Nám?“ nechápala, jistě z rozespání.

„Vám!“

A vážně. dole na zahradě, hned vedle našeho domku na nářadí se konal poměrně velký táborák v našem kompostéru. Drazí ruští sousedé totiž do toho svého sypali kromě popela i řeřavé uhlí, které chytlo a úplně spálilo jejich kompostér. Plameny pak přes suché křoví, které od nich čouhalo k nám, přelezly na naší zahradu a na náš kompostér.

Naštěstí náš soused z druhé strany musel v noci z jistých příčin vstát a tak si toho všiml. A tak jsme začaly hasit dřív, než skončil v plamenech i domek s nářadím. A samozřejmě jsme zalarmovaly i viníky.

Ovšem jejich první reakce byla trochu zvláštní. Pán vyběhl, chytl se za hlavu a zaběhl zpět. Paní vykoukla ven, zkontrolovala situaci a pak zavřela dveře na terasu a zhasla.

Bohužel trik, že nejsou doma, byl od začátku odsouzen k neúspěchu. A tak po nějakém čase vyšel pán s kbelíkem. Paní nikdo neviděl, ta byla pořád schovaná uvnitř.

Nevím, zda i to, že zkrátka některé věci tady fungují jinak, než v Rusku (třeba, že se musí platit vodné a stočné, poplatek za odpad, že se topí kotlem a dům se musí vytápět přes zimu, protože jinak může popraskat voda ve zdech, že se o pozemek někdo musí starat a když se o něj stará někdo jiný, tak se mu musí zaplatit), nebo jim prostě jen došli peníze na lítání do Čech, přispělo k tomu, že se rozhodli už nevrátit a dům pronajmout.

Na jednu stranu je to dobře. Aspoň se nemusíme bát, co na nás vymyslí příště.

Na stranu druhou musím říct, že to jinak byli milí lidé, nebo alespoň jejich syn Dima, který se i nějak snažil naučit česky a vždy, když něco provedl, uměl přijít a omluvit se (což často doprovázelo i obdarování výbornou ruskou bonboniérou s nějakým alkoholem uvnitř), nebo když něco nevěděl, zeptal se.

Je tu bez nich trochu smutno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *