Ghana oslavila 6. března šedesát let svobody. Byla první subsaharskou zemí, která se stala nezávislou na koloniální velmoci. Pozice v onom roce 1957 a nyní jsou ale naprosto odlišné. Ghaně, ostatně jako všem africkým zemím, narostly šílené dluhy, prožila pár politických převratů, několik ekonomických infarktů, když prudce klesla cena komodity (kakaa), na které je ekonomika závislá. Dodnes nebyla schopná se transformovat ze zemědělské země na průmyslovou. Vlastně se tu nic nevyrábí (snad kromě rajčatového protlaku), nic se nezpracovává (možná ta rajčata). Vyváží jen primární neopracované suroviny, aby si z nich následně draze koupila hotové výrobky. A přitom by to byla tak bohatá země. Má ropu, zlato, nějaké ty diamanty, na jihu a kolem největší vodní nádrže na světě je úrodná.
Když koloniální páni v druhé polovině 50. let zemi opouštěli, Ghaňané věřili, že už bude jenom líp. Že budoucnost bude ve znamení vyspělosti, surovinové, výrobkové i finanční samostatnosti, rovnoprávnosti, vzdělanosti, kvalitní infrastruktury.
A ta víra přetrvala dodnes, šedesát let po osamostatnění. A pořád se věří v to samé. Jen se to všechno přesunulo z roviny plánů na rovinu idejí a nadějí, že snad jednou.
„Devadesát osm procent státního rozpočtu jde na umoření státního dluhu Světové bance a zemím, které Ghaně půjčily na rozvoj a pomoc v dobách ekonomického pádu ale i rozvoje,“ vyprávěl nám na přednášce Afrika v globálním systému lektor. „Nová vláda ale přijala plán úspor a investic do sektorů, které mohou pomoci naší ekonomice,“ pokračoval obecně a chtěl, abychom si to zapsali.
Nějaké plány se tu přijímají pořád. Na každém sjezdu Africké unie a dalších společenství se to jen hemží úžasnými vizemi lepší budoucnosti. Zemědělství se zefektivní, zdravotní péče bude dostupná všem, státy budou více kontrolovat těžbu svých surovin, zem a kontinent protnou nové silnice, dálnice a závlahová zařízení, vzdělání bude rovné a pro všechny, dětské sňatky a novodobé otroctví zmizí, armády budou tak vycvičené a vybavené, aby dokázaly ubránit mír na území svých i cizích států. A to vše během následujících dvaceti až padesáti let.
A pak koukáte na tu parádu – ceremoniál k oslavám 60. výročí nezávislosti na Black Star Square. Díváte se na neuvěřitelně krásně barevnou přehlídku bezpečnostních složek a jejich techniky, posloucháte smělý proslov nového prezidenta Akufo-Adda, který chce mimochodem zatočit s korupcí, a nemůžete se přitom ubránit pocitu, že si celou tu dobu prostě jen dělá srandu. Na hlavní tribuně jen kousek od něj totiž zaujímá jako čestný host místo Robert Mugabe – člověk, co zruinoval svou zemi (znárodňováním a plánováním způsobil takovou inflaci, že občas škrtnou pár nul, aby se to vůbec ještě vešlo na ty „bankovky“), podporoval útoky na bílé farmáře, nkoupil zbraně z Číny za rozvojové peníze, je zodpovědný za věznění a likvidaci své opozice, potlačování svobody tisku, omezování zdravotní péče (perlička: když žena při porodu v nemocnici zakřičí, dostane pokutu), smrt tisíců lidí po prohlášení, že epidemie cholery v Zimababwe neexistuje a HIV a AIDS jsou jen západní konstrukt.
A přesto všechno v Africe patrně není milovanějšího člověka než Mugabeho. Tedy ještě Kaddáfí, ale toho už maj jen na obrázku.
Celé mi to připomíná situaci, kdy se chcete rozjet, ale máte zataženou ruční brzdu. Nevíte, proč to pořádně nejde. Vyměníte tedy na autě úplně všechno, nakonec vyměníte i auto, ale pořád to nejede, jak by mělo. Skřípe to, drhne to, smrdí to a vy se jen kodrcáte.
Mugabe není ruční brzda. Tou je myšlení řidičů – všech těch státníků a lidí, kteří tak moc hledí ke své minulosti plné utrpení. Vyžívají se v tom, co jim kdo kdy provedl a obrací se tak k těm, kteří proti tomu dávnému zlu bojovali a „bojují“. Třeba Mugabemu, poslednímu bojovníkovi proti kolonialismu, který ještě dřepí na trůně. A přitom nevidí, že už si vlastně ubližují jen oni sami. Než aby se rozhlédli kolem sebe a zjistili, že jim svítí kontrolka, radši budou hledat chybu všude okolo.
PS: Ale jako jo, ty úroky, co byly podmínkou půjček (po přírodních katastrofách, v krizích, po válkách…), jsou hrozná sviňárna. Taková obří lichva, kterou vyspělý svět s úsměvem a potěšením neskrývaně nastolil.