Přednášky byly víc a víc o ničem. Asi jediný důvod, proč jsme tam ještě všichni chodili, byla naděje, že nám přednášející sdělí pravděpodobné otázky závěrečných zkoušek. Stalo se tak jednou jedinkrát, na poslední přednášce kurzu „Konflikt a společnost v Africe“.
Na závěr předmětu „Afrika a globální systém“ nám zase přednášející řekl: „Všem svým ghanským studentům přeju… hodně štěstí u zkoušek a všem svým mezinárodním studentům přeju… sbohem!“
Jojo, on nás neměl moc rád a my neměli moc rádi jeho. Z asi tří set studentů jsme byli jen čtyři bílí. Neustálými narážkami na koloniální minulost, zotročování a úlohu bílých v africké historii dokonce docílil toho, že jsme se nakonec na jeho přednáškách vždycky sesedli spolu. Možná, že jsme se cítili tak víc v bezpečí. Možná, že kolektivní nenávist byla lepší, než abychom si ji pěstovali jednotlivě.
S příchodem zkouškového přišlo i období dešťů. Ochladilo se tak, že i my, zahraniční studenti, jsme sáhly po mikinách a ponožkách. Týdny ztratily jakýkoliv rozvrh a kampus utichl. Hrůza. Všichni usedli či ulehli ke studijním materiálům a zároveň čekali, až to všechno budou mít konečně za sebou.
Když jsem do Ghany přijela, první týden byl docela utrpení. Skoro nikomu jsem nerozuměla, nikdo na hostelu nebyl. Bála jsem se, jak to všechno zvládnu. S prvními přednáškami moje zděšení a obavy ještě zesílily. Lektorům jsem už vůbec nerozuměla, a když jsme dostali první úkol na „Strategie rozvoje v Africe“ v podobě analýzy filozofického textu, rozbrečela jsem se. Totální beznaděj. Nevím, jak jinak nazvat situaci, kdy pětadvacetistránkový text dávno mrtvého pána přečtete dvakrát a nemáte nejmenší ponětí, o čem je. Byla jsem přesvědčená, že zkoušky neudělám.
Najednou to bylo tady. Pátek desátého, půl čtvrté odpoledne, a já zamířila na více než dvouhodinovou zkoušku ze „Strategií“. Zkoušky tu vypadají tak, že dostanete linkovaný sešit a papír se zadáním, kde je obvykle šest otázek z probírané látky a literatury ke čtení a vy musíte obsáhle pomocí eseje zodpovědět tři.
Světe div se, nejobávanější zkouška byla nakonec asi nejvíc v pohodě. Dvanáctého jsem si zodpověděla otázky z „Mýtů a symbolů“, čtrnáctého zase z „Geografie genderu a rozvoje v Africe“. Poslední dvě zkoušky mě čekaly ve čtvrtek osmnáctého – „Konflikt a společnost“ na kterou jsme znali otázky, a „Globální systém.“
Ta bestie! Dostali jsme arch s třiceti docela záludnými otázkami a pak jsme museli napsat dvě eseje na ještě záludnější zadání. Přednášky byly naprosto triviální. Pokaždé jsme se dozvěděli, že Africe všichni škodí a ubližují, kolonialismus bylo svinstvo a kolonialisti byli svině a chudáčci Afričani jsou na tom kvůli zlu celého světa dneska tak, jak jsou. Tak jo, trochu to pravda je, ale když se podíváte, kdo tam kde vládne, za co vlády utrácí prachy a kam míří nerostné suroviny, zjistíte, že je to dneska už trochu jinak. No nic, zkrátka na tenhle předmět skvěle pasuje věta z jedné české pohádky: „Všichni mě šidí… děti, správce.“
A tuhle zkoušku jsem možná neudělala, protože jsme se v jedné z esejí pustila do afrického miláčka Roberta Mugabeho.
Jsem ráda, že v tom nejsem sama. Když jsme se o tom po nějakém čase bavili v baru, kamarád se přiznal, že on se pustil do miláčka ještě většího – Kaddafího.
Každopádně zkouškovým jsme přímo prolítli a skoro nastaly prázdniny. Všichni moji kamarádi měli poslední zkoušky den po mě. Sama, samotinká jsem se tak rozhodla oslavit konec oficiální části pobytu procházkou po centrální Akkře.
Moc jsem se chtěla podívat na Makola market. Ale za celou dobu jsem si na to nenašla čas. Najednou jsem konečně stála na balkóně jednoho z mnoha domků v centru tržiště a dívala se na tu pestrobarevnou bláznivou nádheru.
Makola market je největší tržiště v Akkře. Zabírá desítky ulic, dvorků a křižovatek a levně na něm seženete úplně všechno. Jen musíte vědět, kam pro to jít, což je občas problém. Poprvé mě na něj vzala Imelda z ambasády, když jsme kupovaly sladkosti pro děti na promítání Krtečka. Tentokrát jsem si chtěla koupit nějaké bonbóny sama. Ale to místo jsem nenašla. Po hodinovém bloudění jsem to vzdala a nechala se unášet místním životem.
Je to naprostý chaos. Proudí tu davy lidí, auta, trotra, které se proplétají mezi stánky i stolky. Občas někdo porazí nějaký slunečník, nebo šofér přejede vystavované boty. Zmatek. Ale po čase v něm vypozorujete jistý řád.
Je to skvělé místo, rozhodně stojí za to ho vidět. A při té příležitosti je rozhodně na místě dávat si pozor na věci. Ne, že by tu v Ghaně či Akkře byla nějaká vysoká kriminalita. Pokud si o krádež nekoledujete vlastní blbostí, řekla bych, že nehrozí. Ale Makola market je plný lidí a nikdo nemá moc čas si všímat jiných, protože hlídá své věci. Takže žádné peněženky a mobily po kapsách a raději žádný batoh s důležitými věcmi na zádech.
Po dvou hodinách mě ale ten mumraj připomínající obrovské mraveniště, na které někdo zvrhl všechny možné barvy, unavil. Vydala jsem se dál do centra. Chtěla jsem konečně navštívit úplně to nejzákladnější, co lze v Akkře vidět – národní divadlo, mausoleum Kwame Nkrumaha, Black Star Square. A při té příležitosti jsem i zamířila do už nevyužívaného Dětského parku.
Bývalo to místo, kde každý víkend ministerstvo školství či soukromníci pořádali akce pro děti a rodiny. Jenže po pádu cen kakaa na burze a ekonomické depresi, ve které se Ghana ocitla, už na provoz nebyly peníze. Program se zastavil stejně jako místní atrakce. Park dnes slouží jako obyčejný park, kam se dospělí chodí zašít a mladí vylít. Dodnes tu ale stojí rozpadající se prolézačky a kolotoče (takové ty kovové, co jsme měli všichni na sídlištích), pozůstatek mašinky s vagony, zchátralý kiosek a hlavně ruské kolo. A že je to zvláštní ruské kolo. Trochu ve stylu „vyděržaj pijanier“. No, posuďte dle obrázku sami.
Jo, a na jeho vyfocení jsem si musela sehnat povolení, co normálně trvá prý tři dny. Park je totiž v majetku ministerstva a tak se tam nesmí fotit (typický, v Ghaně se nedá fotit skoro nikde). Takže jsem šla kamsi na Department of Children, odkud mě poslali zpět do parku, abych počkala na šéfa. Tomu jsem musela následně slíbit, že ho určitě pozvu do České republiky (a tak určitě) a povolení bylo moje. Ale co, účel světí prostředky.
PS: A nakonec jsem všechny zkoušky udělala. Výsledné známky sestávaly z výsledků zkoušek a bodů seminárních prací a rešerší, zadaných v průběhu studia. Takže „Strategie rozvoje“ za C, „Konflikty v Africe“ za A, „Geografie genderu“ za A, „Mýty a symboly“ za B a „Afrika v globálním systému“ za A.
