Nevím, jak se to mohlo stát. Jak to vůbec mohlo někoho napadnout. Ale prostě jsme se jednoho dne ocitli mezi nominacemi na Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize roku 2015.
„Co? Jako… proč?“ nechápala jsem. V hlavě se mi honila spousta myšlenek. A převažovaly ty typu: „Jak někdo může nominovat de facto mrtvou stránku?!“
Nic naplat. To, že to není fake a web urbex.cz se opravdu nějakým způsobem ocitl ve stejné kategorii jako Kancelář Blaník, Autobazar Monte Carlo a projekt Čistíme svět fantazie, potvrdil o pár dní později dopis ve schránce. A v něm vstupenka na Lvy.
Napadá mě hromada jiných interaktivních stránek, které by si ocenění zasloužily mnohem více, než urbex.cz – Gulag.cz, Fabriky.cz, One Blood, Pripyat Piano, Mrtvá trať atd. Vždyť je tolik projektů a sdružení, které nějakou formou něco dokumentují, a má to větší smysl než stránka, kde občas přibude nějaký článek o tom, že něco zbourali. Tak proč sakra někdo nominoval nás?!
Nepochopení a celkové přesvědčení, že jsme si to skutečně nezasloužili, jen podpořily mé dilema: „Mám tam jít? Nemám tam jít?“
Přeci jen, je to velká příležitost. Kolikrát se mi ještě poštěstí být na takové události? A tak nakonec zvítězilo rozhodnutí se tam podívat. „Aspoň uvidím Trojana,“ řekla jsem si.
A tak jo: vybrala jsem si šaty (samozřejmě konfekci. Přeci jen jsem stále ještě chudý studující novinář… nebo chudný student pracující v médiích? Nevím jak to pojmout), našla boty, sehnala psaníčko a domluvila líčení u kamarádky Jitky. A protože lístky dostali i moji dva kolegové, domluvila jsem si předtím sraz s Rendym, abych tam nešla sama.
A tak tu dnes sedím – v Rudolfinu na předávání ceny Český Lev – s nominací a pěkně nervózní. Sedím v třinácté řade na sedadle číslo tři a pořád se modlím, abychom tu nominaci neproměnili. Protože by to mému svědomí přišlo hloupé. Pořád mám v hlavě Gulag.cz, One Blood a další a v porovnání s jejich skutečně prací si připadám jako diletant (O těch nominovaných v kategorii nemluvím.).
Kolem mě sedí hromada lidí, kteří jsou asi slavní, ale neznám nikoho z nich. Akorát předemnou sedí Tonda Blaník a Žížala, ty poznám.
Hynek Čermák sedí daleko vepředu, stejně tak i Martha Issová a Matěj Hádek. A to je z těch slavných tváří tak vše, co jsem spozorovala.
A najednou je to tu. Mimořádná kategorie Mimořádný počin v oblasti audiovize. „Co když nám to fakt někdo dá? Nemáme řeč, nevíme, zda se protloukat přes ostatní nebo zvolit postranní schodiště, u kterého sedíme. Kdo vezme mikrofon? Kdo bude mluvit?“
„Se vítězem stává…“
Křížím prsty na rukou. „My ne!“ rozhoduji se.
„Kancelář Blaník!“
„Jo!“ vykřiknu nadšeně, stejně jako několik dalších lidí. A tleskám. Vše dobře dopadlo. Teď už si to užiju.
A užila. Až do konce. Pak už nezbylo než dojít si pro kabát. Cestou jsem se ještě protáhla kolem Michala Horáčka a Haliny Pawlowské. Na raut nemělo cenu jít, ač kluci tam zamířili. Venku na mě čekala kamrádka. Afterparty jsme si udělaly až doma.
Ale víte co? Trojana jsem neviděla…
