Občasná brigáda hotelové recepční měla něco do sebe. Pokud někdo z vás se kdy k takové práci nachomýtl, dá mi za pravdu, že se během takové služby dá zažít nejedna nevídaná událost. Zvlášť, když máte po chodbách a dalších veřejných prostorách rozmístěné kamery a tak si noční službu můžete zkrátit sledováním nevšedního chování hostů i zaměstnanců. A pak také leccos vyslechnete, zažijete na vlastní kůži a tak dále.
Brávala jsem nejčastěji noční služby. Nějak mi to víc vyhovovalo. A jestli si myslíte, že během noční je to leháro, kdy to o půlnoci nejpozději můžete zalomit, tak se mýlíte.
Zkuste se někdy zbavit podnapilých hostů, kteří vám ve čtyři hodiny ráno stojí u pultu, dožadují se panáka z už tři hodiny zavřeného baru a zvou vás na pokoj. Nebo utěšujte firemní diskotéku, když jsou nad společenským sálem ubytováni unavení pracující či rodiny s malými dětmi. A do toho dělejte pokojskou, aranžérku, pradlenu, uklízečku, klíčnici a občas i účetní, protože vám to prostě někdo napsal do manuálu. Ale to k tomu asi patří. Nicméně:
Jednoho večera mi zazvonil telefon – interní linka. Vzala jsem to: „Recepce?“
„Prosím vás, z venku se pořád ozývá nějaký hrozný hluk, můžete s tím něco udělat? Nedá se při tom spát.“
„Jistě, hned zjistím, co to je,“ odpověděla jsem a zavěsila. To bude zase ze statku, pomyslela jsem si. Vzala jsem tedy baterku a šla ven. Obešla jsem hotel, ale všude klid. S dojmem, že to asi ustalo, jsem zase zašla zpět.
Neuběhlo ani půl hodiny a pán – nějaký manažer, který tam byl s firmou – volal zase. Dost ostrým a nepříjemným tónem, mi oznámil, že: „Tohle jsem teda opravdu nezažil. To je kravál, že nemůžu spát. Laskavě s tím něco udělejte, nebo chci okamžitě vrátit peníze a zjednat výměnu hotelu.“ A pak cosi o mém jednání, o péči o zákazníka, a že si bude stěžovat.
Potíž byla v tom, že nikdo jiný si nestěžoval a venku byl opravdu klid. Přislíbila jsem tedy, že to půjdu zkontrolovat do pokoje.
Tak jsem vyrazila. Otevřel mi dveře, začal zas na mě skoro křičet, že je hrubě nespokojený a že je unavený.
Vešla jsem dovnitř. Jeho kolega v posteli v klidu spal. A v pokoji byl skutečně rambajs jak ve saré kotelně. A bylo naprosto jasné, co tak hlučelo. Došla jsem k radiátoru a pootočila kohoutem. Ustalo to.
„Bylo to topení,“ řekla jsem a otočila jsem se k němu čelem.
V tu chvíli příliv nadávek a výtek ustal. Pán sklapl a řekl akorát: „Aha.“
A to bylo vše.
Co uděláte, když vám zavoní telefon? Vezmete ho. A co uděláte, když vám někdo v noci do telefonu řekne, ať se nedíváte na kamery? Podíváte se samozřejmě na kamery, protože netušíte, o co jde.
A najednou to přijde! Před kamerou se vám projde úplně nahý, tělnatý opilý muž. A neprojde se nikde v soukromí, ale v penzionu, kde jsou ubytovaní i jiní lidé. A asi schválně jde pomalu a tou nejdelší možnou cestou, aby ho zabraly všechny kamery ze všech možných úhlů.
„Neeee! Fůůůj!“ No, takovou podívanou bych si klidně odpustila. A pán rozhodně neměl být na co hrdý.
Navíc druhý den jeho družka zapálila peřinu, když opilá upustila cigáro do postele a šla na záchod. No, byla zřízená pěkně. Ještě před tou nuda-promenádou pána jim totiž vyběhla jen v košili z penzionu a ostatní ji pak horko težko dostávali dovnitř a do pokoje.
A nejen hosté jsou kolikrát opravdu kreatury. Pamatuji na jednoho číšníka, nevím, zda tam ještě je. Byl to takový mladíček, mladší než já. Vytáhlý, hubený, bledý, ušatý, brýlatý. Což o to, to je každý druhý, ale on byl jednoduše ztracený. U dívek asi moc úspěch neměl. Což vzhledem k jeho věku nemusí být nic špatného, to by se dostavilo časem. Ale on se asi rozhodl nečekat a jít štěstí a dobrodružství vstříc.
„No já jdu na narozeninovou oslavu kámoše. Bude mu dvacet,“ vyprávěl nadšeně sekuriťákovi, který přijel obhlídnout situaci. „A víš, kde to bude mít?“
„Ne,“ odpověděl.
„V bordelu. A budou tam děvky zadarmo.“ Jeho nadšení se stupňovalo.
Sekuriťák mlčel. Zda aspoň přikyvoval, nevím, neviděla jsem. Pouze jsem to slyšela.
„Bude tam chlast a kurvy. Tyjo, já si to tak užiju,“ zakončil. A víc netřeba dodávat.
Dalšího číšníka vyhodili proto, že se opil, nahatý běhal po hotelu a pak stejně tak nahatý vpadl šéfovi do kanceláře, kde padl na jeho gauč a usnul. Šéf ho tak ráno našel.
Další číšnici údajně vyhodili za to, že kradla. Znáte to pohádku o Lakomé Barce? No, tak si představte, že někdo krade suroviny v kuchyni. Když zmizí pár malých snídaňových džemů, máslíček, smetánek do kafe, tak asi dobrý. Jenže když zloděj krade celé šišky salámu a hranoly eidamu (nebo možná ementálu, nevím), tak se na to přijít zákonitě musí. Obzvlášť, když svůj lup zapomene v kostkované tašce v lednici.
Najít slušné zaměstnance asi není vždy nejjednodušší. Lidé jsou různí. Jak na straně hostů, tak na straně těch, co se o ně starají. Můžete narazit na nepříjemného bručouna nebo namyšleného povýšence, ale stejně tak na úžasně milé lidi.
Stejně jako byla truhlářská rodina odněkud z Moravy, která přijela na svatbu. Neustále kolem zkoumali kvalitu nábytku a kroutili nechápavě hlavami (to znamená, že asi nábytek nebyl dle jejich představ o dobré práci). Nevím zrovna proč, ale měla jsem tenkrát úkol vylouskat snad pytel vlašských ořechů. A louskáček byl na ně krátký.
Asi pot třech hodinách jsem měla ruce celý bolavý. A ti pánové (dámy asi popíjeli v restauraci), když to viděli, se nabídli, že mi pomůžou. Tak jsme tam seděli v recepci v hloučku, louskali ořechy (jim na to stačili dlaně), samozřejmě je ujídali a povídali si. A to byl jeden z mála večerů, kdy jsem se pak po skončení akce na hodinku natáhla, protože za dvě hodiny jsme měli hotovo.