Víte o tom, že jsou lidé, kteří lezou po komínech? V Čechách si takoví založili svaz. A není to žádný výstřelek poslední módy. Ten svaz existuje už přes třicet let. Muži i ženy různého věku prostě lezou z různých důvodů na různě vysoké komíny. Co je pro některé zábavou, pro další prostředek jak někam patřit, je pro jiné třeba i profesním zájmem.
A s dvěma (někdy i třemi) takovými často jezdím na výlety. Ne, nelezu. Ale kde je komín, je často i něco opuštěného. A když ne úplně, tak aspoň trošičku.
Jednou jsme takhle vyrazili do Semil, abychom se po nějakých pracovních i nepracovních záležitostech ocitli v pěkném továrním areálu, dávno už nesloužícím původnímu zájmu. Co se tam dříve vyrábělo, nevím. Stejně se nikam nedalo dostat. Kde to šlo, byly dílny a garáže. Jediná přístupná věc tak byl komín uprostřed areálu.
Když lezete na komín, je problém v tom, že se těžko schováte. Takže pokud to v okolí žije, pravděpodobně si vás někdo všimne – zvlášť, když se rozhodnete být akční ve dne. Pak jsou tu dvě možnosti: buď to dotyčný hodí za hlavu a dál si bude hledět svého; nebo se rozhodne být také akční a zavolá správce areálu, majitele, policii, hasiče a kdo ví co ještě.
Takovým aktivistům lze částečně čelit snad jen dvěma způsoby: buď se lezec optá, zda smí a bude riskovat, že dotyčný bude zastávat názor, že nesmí; nebo se aspoň obleče tak, aby na komíně vypadal co nejdůvěryhodněji.
Znám člověka, který je svými mimikrami přímo pověstný. Do rozlehlého areálu prý neváhá vjet po vzoru běžných pracujících na kole v montérkách a přilbě, vylézt si na komín, pak se dojít do kantýny najíst a zase tradá na kole ven.
I v Semilech si kluci oblékli montérky… a taky sedáky a přilby. Přes rameno si jeden z nich přehodil provazový žebřík a vyrazili.
Jak říkám, já nelezu. Tak jsem se jala na to všechno koukat hezky odspodu. Špatně se mi dělalo už z podstavce. Ne snad z výšky, ale z toho, že tam tak nějak nebylo čeho se chytit, protože kramle byly až na dříku komínu. Ale protože kluci nejsou žádní začátečníci, zvládli to. Koneckonců, na to měli ten žebřík.
A pak už nerušeně lezli.
Byli asi tak v půlce, když najednou se mi za zády vynořili dva páni také v montérkách. Jeden s rukama prázdnýma, druhý s žebříkem v podpaží. Šli, šli… najednou se zastavili a čučeli na vršek komína.
Dělala jsem, že tam nejsem. Ale v duchu jsem už vymýšlela výmluvu, kdyby se náhodou ptali. Jenže neptali.
„Hele, oni lezou na komín,“ pronesl jeden a pořád koukal nahoru.
„No!“ přitakal druhý.
„To se smí?“
Zatajila jsem dech a čekala, na co přijdou.
„Nevim,“ začal druhý. „Ale nevypadaj, že by tam nepatřili.“
Na ta slova se dali do kroku, aby se po chvilce zase zastavili a znovu upřeli svou pozornost k těm dvěma lezcům.
„Ty vole, ten komín je vohnutej.“
„Tam by mě nikdo nedostal,“ zalamentoval ten druhý a pak skutečně odešli.
Oblečení opravdu dělá mnohé. Jak řekl Forest Gump (sice o botách, ale to je jedno): „Na člověka hodně prozradí. Kam se chystá, kde všude byl.“ Jak málo stačí k tomu, aby člověk vyčníval nebo naopak zapadl mezi ostatní. Stačí košile a kravata a z dělníka je elegán. Stačí montérky a přilba a člověk na komín patří.
