O umělcích bez talentu, divadýlku, semknutosti a ředidlu

Několik výloh kaváren, obchodů a salonů se stalo terčem partičky (nebo partiček) hulvátů a vandalů. Během jediné noci na nich přibyly nápisy a obrazce.

Je to věc, co se stává běžně. Jednodušší individua (většinou absolutně postrádající talent) tohle dělají pořád. Čmárají po fasádách, vratech a dveřích, výlohách a oknech, lavičkách, lampách. A nejedná se o žádné umění – výtvory, které fakt zaujmou – jako často v případech skutečných writerů. Jedná se jen o vandalství.

To se stalo i jedné noci ze soboty na neděli. Něčím to ale bylo jiné, než jindy. Všechny podniky spojovalo přihlášení se k určité organizaci, všechny počmárali výhrůžkami smrtí a hákovými kříži.

Okamžitě vznikla iniciativa na pomoc při odstraňování ne příliš kreativního díla jedné z napadených kaváren. Tak jsme se s Michalem rozhodli zúčastnit. Ty nenávistné tendence, které se v posledních měsících v české společnosti mají na vzestupu, nechceme přehlížet ani tolerovat, natož schvalovat.

A tak jsme vyrazili. Pomohli. Viděli a trošku hořce se zasmáli. Proč?

Kolem třetí odpoledne, kdy akce začínala, bylo na místě tak deset pomocníků a asi dvacet novinářů. Venku vystěhované piáno a na něm to mladík a teplický zastupitel v jedné osobě pěkně rozjížděl. To ale nebylo to hlavní.

Asi po čtvrt hodině vystoupal pan majitel na štafle a veřejně úklid zahájil – asi aby upozornil novináře, že se tedy žádná šou konat nebude a že se trochu pletou. Pomocníci si rozebrali houbičky, utěrky a plechovky s ředidlem a technickým lihem, které předtím zdarma přivezla firma prodávající barvy. Úklid začal.

Kamery chvíli zabíraly, jak lidi pracujou, ale pak už se věnovaly panu majiteli a příchozím politikům. Rozhovory padaly jeden za druhým. Hlavními tvářemi se stali „obět“ a vlastník kavárny a iniciativci, kteří hořekovali, jak je to hrozné a že se nesmíme dát. To vše na pozadí čisté výlohy s nápisem: „Dnes V Lese: útok vandalů. Hate Free!“ (dovolte mi parafrázovat, já si fakt přesný znění nepamatuju).

Pak přijela paní primátorka a všechny kamery se zaměřily na její usilovný boj s barvou na vývěsce, ke které bylo možné vyšplhat se jen po štaflích. Za nějaký čas se na druhou stranu štaflí vypravil i mladý pianista, též politicky velmi činný muž (s jehož názory se mimo jiné povětšinou ztotožňuji). To vše pro fotoaparáty a kamery.

Dobrovolníků přibývalo a tedy nutno dodat, že v mediálně nezajímavé zóně byla dost sranda. Lítaly narážky typu: „Bílí pracujou a černej jim k tomu hraje na piáno“, „To je vděčná brigáda, když se u ní zfetuješ ředidlem zadarmo“, „Tak jsem to vzal i s nátěrem, za chvíli začnu odkrývat původní fresky“…

Prostě jsme se tam bavili s lidmi, kteří byli tak nějak nejblíž, nebyli nijak známí ale byli moc fajn. Nebyli ani obětmi útoku, ani jejich ohlášenými likvidátory, vlastně ani nebyli mediálně potvrzenými účastníky záchranné akce.

A pak kamery odjely. Jak práce docházela, začaly se všude po chodníku povalovat houbičky, smotky papíru, roztrhaného prostěradla coby hadru, prázdné plechovky od čističů a obaly od pracovních pomůcek.

Divadlo na téma: „My nedopustíme další takové útoky a projevy nenávisti, jsme soudržní a pevní, navštivte napadenou kavárnu na podporu těch, co se staví proti strachu a nenávisti…“ skončilo. Lidé se rozprchli nebo zalezli do kavárny.

A já si říkala: „Kdo vlastně pomohl těm zbylým podnikům? Na ně se žádná pozornost nijak zvlášť neupřela. Přišel jim vůbec někdo pomoct?“

Těžko říct.

S asi dalšími čtyřmi lidmi jsme posbírali nepořádek, naházeli ho do koše a ještě chvilku se bavili tou na jednu stranu strašně krásnou akcí – pomoc je přece úžasná věc. Na druhou stranu to ale vlastně nebylo nic jiného než reklama a výstup lidí, kteří jen pronesli pár vět a symbolicky přiložili ruku k dílu – s ohromnou pompou kolem.

Co se dá dělat. Dneska už asi nemůže nic probíhat v klidu. Akce si vyžaduje reakci. Vandalství si vyžaduje vymezení se mu. Trestné, nemístné a nechutné činy vyžadují odsouzení. Zastávání názorů asi vyžaduje podporu známých. Jen pak tak nějak zaniká pravý význam té akce – prostě jen společně pomoct dobré věci – z vlastní vůle.

Ale i tak to bylo fajn.

No, tak teď akorát doufám, že někdo do toho koše, plného houbiček a hadrů od lihu a ředidla nehodí vajgl. Jinak se příště nebudou likvidovat hloupé malůvky, ale bude se zasklívat.