Michal nemá rád Vánoce. Nemá rád žádné globální svátky. Vlastně toho nemá rád spoustu. Ale na Vánoce zaručeně nadává nejvíc. Proto bylo vážně divné, když ke mně pár dní před Vánoci přišel a na ulici kousek od Náměstí Míru mi sdělil: „Úplně na mě dýchla vánoční atmosféra!“
„Jo?!“
„No, leje, teplo jak zjara, před Mekáčem bleje nějaká bába a do toho tam týpek do mikrofonu řve, že Ježíš je tvůj přítel a Ježíš tě ochrání.“
Je fakt, že rok co rok je to s tou atmosférou víc a víc na houby. Pro mě ji už před několika lety zabilo poznání nového vánočního trendu: samosněžícícho umělého vánočního stromečku v podivném plastovém chomoutu místo stojánku, kterému ze špičky vylétal polystyren coby umělý sníh.
Už jsem pomalu začala propadat pocitu, že Vánoce už jsou jen o tom mít hodně, ať to stojí, co to stojí, a hlavně co je trendy. Že už to nejsou svátky klidu, odpočinku, odpuštění, pohody a dobrých skutků. Že už není o co stát.
A s tím pocitem jsem očekávala i letošní svátky.
Popravdě, pokud bych se z Prahy nehnula, asi bych neměla, co jiného si myslet. Jenže nakonec, docela neočekávaně, jsem se ocitla v mém městě studií – v Brně. A protože je to v centru krásný, vydala jsem se na trhy, přestože nemám ráda davy.
Oproti Praze má Brno velkou výhodu v tom, že stánků s trdelníky dohromady uvidíte tak pět (na pěti náměstích, zatímco v Praze je to každý třetí stánek), v každém stánku mají jiný svařák a jiný punč a jiný druh výborného pití bez i s alkoholem… a hlavně, žádné ruské beranice, žádné hrníčky a skleničky s motivy Prahy, žádné Bábušky.
Ale přeci jen to nebylo ono… dokud nezačalo sněžit.
Už byla tma, nasvíceným Brnem se občas proploužila nasvícená šalina a jak jsem tak šla ze Zelňáku ke Svoboďáku, najednou jsem zaslechla trubku, pozoun a tubu. Uprostřed velkého hloučku stála pětice mladíků a hrála koledy. Při hraní chodili do kolečka, tancovali, poklekali před děvčata, a když dohráli, objímali zdarma a povídali. Představili se jako pohřební kapela, hrající na pohřbech, svatbách a rozvodech. A aby to nebylo jen o nich, rozdělili třeba hlouček na dvě skupiny a že bude soutěž.
„Štědrý večer nastal“ má tři sloky. První zpívali oni, druhou levá skupinka a třetí pravá skupinka. A skutečně se zpívalo. Někteří ostýchavě, někteří s chutí. A aby se i ti nejbojácnější odvážili, vždy někdo z kapelníků přiskočil, aby posílil hlasy.
A víte co? To bylo to, co jsem potřebovala zažít, abych zase dostala chuť na Vánoce. Abych si uvědomila, že pořád jsou to svátky o tom zastavení, klidu a rozhlédnutí se kolem, aby člověk viděl, že jsou pořád lidi, co se v tom blázinci taky zastaví. Aby pro radost jiným zahráli koledy, i když na ně sněží. Aby si zazpívali a nechali se zdarma obejmout.
Pořád se dá zažít pravá vánoční atmosféra.