Na stěně kdysi býval vyveden nápis: „Láska, tvrdá práce, stálost.“ Ušlechtilá životní moudrost. Jenže člověk míní, doba a jiní mění. Když slavný průmyslník Pencho Semov stavěl krásnou obrovskou vilu, připomínající půdorysem trub lodi, mohl asi stěží tušit, že ne on, ale stát bude určovat její využití. A ani v nejhorším snu…
Malost a bezvýznamnost. To je asi ten hlavní pocit, co uvnitř těch kolosů převládá. Obklopeni horou betonu a železa si připadáte tak zranitelní a droboučcí. Na druhou stranu fascinace. Jako když v gotice vstoupil obyčejný smrtelník do katedrály a v němém úžasu civěl na žebroví klenby nad sebou. Mohl jen obdivovat okázalost…
„Bulhaři neradi vzpomínají na minulou dobu. Vzpomínají na hezké věci a to socialismus nebyl. A taky jsou z tý minulosti hodně frustrovaný. Já tam třeba dodnes nenarazil na muzeum komunismu. Ve Varně mají třeba Retro Muzeum, kde je pod nápisem malým písmem uvedeno: 1945 – 1989. Ale jinak je to pořád…
Když člověk tak pořád putuje po těch krásných vilách a zámcích, zatouží po něčem nevšedním. Něčím ne tak načančaném. Něčím třeba i absurdním. A tak jsme vyrazili do Bulharska, do země, která má absurdno už snad v základu své existence. A hlavním smyslem celé té naší výpravy nebylo nic jiného,…
Každá země má nějakou svou zvláštnost, kterou by se dala charakterizovat. Jsou to věci více či méně nevšední a dávají prostředí patřičný ráz – jako Anglii červené telefonní budky. Při svých letošních cestách po Balkánu jsem odhalila další takovou zvláštnost. Tedy, zvláštnost možná pro nás, ale pro Bulharsko naprosto normální…