Jen co jsem spatřila ty fotky, věděla jsem, že pokud se někdy dostanu do Rumunska, musím to vidět na vlastní oči. Jen stěží jsem si dovedla představit, jak je obrovské šedorudé jezero uprostřed nádherných zelených hor ve skutečnosti děsivé. O rok později už jsme se drápali dodávkou po neupravené, štěrkové,…
Někdy člověka může záliba zavést i na místo, se kterým je nějakým zvláštním způsobem spjatý. Kde může tušit stopy své vlastní minulosti, historie. Válkou zničený hotel Kupari v Chorvatsku bylo jedno z prvních opuštěných míst v zahraničí, které jsem si zapsala do sešítku míst, která určitě jednou musím vidět. Jenže jsem tehdy sotva…
Jak málo stačí, aby si člověk uvědomil, co všechno má. Dnes. Tady, v Čechách. Kde si vlastně můžeme dělat, co chceme, kdy chceme. Protože žijeme v docela svobodné zemi a docela svobodné době, vykoupené obětmi dvou šílených válek a dvou odporných režimů. Bylo léto, na našem výletě po Srbsku, Bulharsku a Rumunsku…
Postáváme na parkovišti někde v Německu a vychutnáváme si zjevně poslední pauzu za světla při cestě domů. Dojídáme zbytky dobrůtek, co jsme si na víkendový urbex připravili, a asi všichni už se těšíme do vlastních postelí. Jenže místo toho, abychom začali bilancovat nad podařenými i nepodařenými okamžiky uplynulých dní, sledujeme neobvyklý…
Ty tři vily jsme objevili úplnou náhodou. Jezdit na víkend do Itálie nebyl zrovna nejlepší nápad. Je to daleko, jede se tam přes drahé Švýcarsko a i náš navigátor Pjotr se silným snad makedonským přízvukem, jehož hlas nás provází po celou cestu, si z nás každou chvíli dělá srandu. Sem tam nás…
Pohřebiště aut a autobusů ve švédském Båstnäsu – místo uprostřed lesů u jezera, kde nenajdete ani lidi, ani signál. Je tu jen jedna štěrková příjezdová cesta a tisícovka zrezivělých, pomalu se rozpadajících vozů. Dalo by se to tu nazvat střed ničeho. Dříve to býval autobazar. Chudší Norové sem jezdili pro…
„V sobotu máme domluvenou Lukovou, nechceš jet taky?“ přišla mi na messanger nabídka od kamaráda. „Tak jo,“ odpověděla jsem záhy. Vlastně nebylo moc nad čím přemýšlet. Už dlouho jsem se tam chtěla vrátit. Jenže mezi lidmi, co znám, už není nikdo, kdo by tam nebyl. Takže teď, když jsem na…
Vím! Říkám, že to už nedělám. Že nechodím na urbex sama. A přesto je to tu zas. Co mi taky jiného zbývá. Jsem sama v cizí zemi, daleko od domova a přede mnou stojí už léta opuštěná nemocnice. Není tu nikdo, kdo by šel se mnou. Přes přistavenou židličku lezu do…
K něčemu se musím přiznat. Fakt nerada přelézám ploty a zdi, pokud přesahují výšku k překročení. Dodnes s hrůzou a posměškem zároveň vzpomínám na překonávání asi třímetrové zdi josefovské nemocnice. Zalezli jsme do postranní ulice, aby na nás nebylo vidět z policejní stanice na náměstí a v místě jakéhosi dvorku…
Kdysi mi babička vyprávěla o zámku v její rodné vsi, který v roce 1945 obsadili naši „osvoboditelé“ (a následní okupanti) z Ruska. Bylo jí tehdy osm. A moc dobře si vzpomíná, jak ti neznabozi vyhazovali nábytek a veškeré vybavení z oken. „A já chodila kolem zámku a sbírala jsem, co nebylo rozbitý. Odnesla jsem…