Helga Hošková-Weissová: V Terezíně mi tatínek řekl: Maluj, co vidíš

Únor si zase jednou vzpomněl, že je vlastně zimní měsíc. Sněží, klouže to a já se hrabu přes hroudy rozježděného sněhu na opačný chodník. Jdu natáčet rozhovor s malířkou Helgou Hoškovou – Weissovou. Dámou, které její tatínek po příjezdu do Terezína v roce 1941 řekl: „Maluj, co vidíš.“ A tak malovala.

Dveře mi otvírá malá čiperná paní a vpouští mě dovnitř. Celým bytem zní rány, jak jí nad hlavou staví nové byty. V obývacím pokoji se třese všechno – stěny, podlahy, nábytek. Usedám proti ní, zapínám diktafon a nesměle kladu první otázku. Stávám se svědkem smutného vyprávění jedné drobné dámy o obrovské síle a odvaze žít.

Psal se rok 1941 – prosinec – a tehdy čerstvě dvanáctiletá Helga nastoupila společně se svou maminkou a tatínkem do jednoho z prvních transportů do Terezína. S sebou měl každý z nich jedno zavazadlo do padesáti kil. To není mnoho, aby do něj člověk zabalil vše, když ani neví, na jak dlouho odjíždí a co vlastně bude potřebovat. A přesto si s sebou dívka zabalila krabičku vodových barviček a pastelky, aby i v táboře mohla dělat to, co měla tolik ráda – malovat.

„Hned na začátku jsme byli odděleni. Tatínek zvlášť a já s maminkou zvlášť. Později jsem žila v dětských domovech, kde jsem se i přes veškeré zákazy potají vzdělávala. Učily jsme se, hodně jsme četly a snažily jsme se být normálními lidmi. A taky jsme jako děti pracovaly. Třeba v zemědělství. Pořád se tam něco dělo. Samozřejmě lidé odjížděli transporty, umírali. Byly tam různé epidemie a třeba i dívky z mého pokoje zemřely na tyfus,“ vypráví. Během tří let, kdy v Terezíně žila, ve volných chvílích malovala vše, co se kolem dělo. Všední život ghetta zachycovala na papír, který ji obstarával tatínek z oficiální kreslírny Zeichnerstube, nebo na druhou stranu denních hlášení.

„Terezín bylo ghetto, ale v podstatě to také byl koncentrační tábor. A využívaly ho pro propagaci. Přijela tam mezinárodní komise Červeného kříže. A té předcházela taková akce zkrášlování ghetta. Připravil se plán, kudy ta komise přesně půjde. Natíraly se fasády, věšely se záclonky do oken, zařídily se obchody. Dokonce na jeden dům, přestože vzdělání bylo pro nás zakázané, dali ceduli Dívčí škola. A to, že tam nebyli žáci, se vyřešilo tím, že byly prázdniny. Potom tam ještě natočili film. Byl to v podstatě jediný lži-propagandistický film. Neexistuje celý, ztratil se, nechápu jak. Existují jen fragmenty.“

V roce 1944 ztratil Terezín svou funkci. Válka nabírala jiný spád a Židy bylo potřeba převézt jinam. V zimě onoho roku, během velké vlny transportů přišel rozkaz o deportaci do Osvětimi. Nikdo netušil, kam takzvané Osttransporty – transporty na východ – míří. Nikdo neměl tušení o zničujících likvidačních táborech. O plynových komorách. „Ale… tušili jsme, že jde asi o něco horšího. Takže jsme některé věci, na kterých nám záleželo, nebrali s sebou, ale předávali jsme je jako štafetu těm, kteří tam zatím zůstávali.“

Kresby i deník, který si v Terezíně psala, předala svému strýci, který je spolu s dalšími dokumenty zazdil.

„V těch dalších táborech nebyla vůbec žádná šance kreslit. Tam jsme přijeli, svlékli nás donaha a neměli jsme vůbec nic.“

Tehdy ještě ani ne patnáctiletá Helga měla štěstí. Byla jednou ze sta dětí do patnácti let, které prošli selekcí. Vypadala starší. A selekcí prošla i její maminka, která naopak působila mlaději, než jaký byl její opravdový věk. Z Osvětimi poté odcestovala do továrny ve Freibergu a v polovině dubna 1945 byla poslána do tábora v Mauthausenu, který začátkem následujícího měsíce osvobodila americká armáda. Válka, během níž zemřelo asi šest milionů Židů, skončila.

Ona a její maminka přežily. Stejně tak i strýc, který malby ukryl, válku přežil. Díky tomu byla její práce zachráněna. Nevrátil se ale Helgy tatínek. A dodnes není známo, kde a kdy zahynul. Poslední stopy končí 2. října 1944, kdy nastoupil do transportu v Terezíně. „Pravděpodobně šel v Osvětimi po příjezdu rovnou z rampy do plynové komory.“ Bylo mu pouhých čtyřicet šest let.

Její asi stovka terezínských obrázků, na rozdíl od mnohých tajných obrázků oficiálních kreslířů ghetta, se zachránila. Události z dalších táborů zachytila do maleb i deníku těsně po válce v letech 1946 a 1947. „To bylo tak živý, nebyly to ani vzpomínky. Já jsem v tom ještě žila, dokonce jsem to všechno psala v přítomném čase. Ne záměrně. Prostě jsem to cítila jako přítomnost.“

Protože do školy přestala chodit kvůli zákazu v roce 1939, kdy jí bylo deset let, musela po válce dohnat vzdělání. Netrvalo dlouho a nastoupila na Střední uměleckoprůmyslovou školu. Následně začala externě studovat i gymnázium. Čtyři roky po válce měla dvě maturity a byla přijata na Uměleckoprůmyslovou školu, kde studovala u profesora Emila Filly monumentální malbu. Studia ale dokončila kvůli smrti Filly v Ateliéru textilní tvorby.

Během studií se provdala. Její muž, hudebník Symfonického orchestru Československého Rozhlasu, pocházel z katolické rodiny, postihované komunistickým protináboženským tažením. „Měli jsme některé příbuzné v kriminále. Manželův bratr tam byl. Jezdili jsme za nimi na kratičké povolené návštěvy. Poznala jsem Pankrác, Bory, Leopoldov, Mírov, Kartouzy, Valtice. A to trvalo čtrnáct let.“

Až v šedesátých letech se Helga Weissová, tehdy už Hošková, začala vypořádávat s hrůzami, jež prožila v táborech. Vytvořila velký obrazový cyklus Kalvárie. Dobře ale věděla, že jednou bude chtít s holokaustem skončit. Chtěla malovat něco jiného. Příležitost dostala v krátké době Pražského jara, kdy získala stipendium pro jednoho československého umělce v Izraeli. Všechny smutné náměty a temné barvy byly pryč. Vystřídala je radost, optimismus. Po návratu měla výstavu Obrázky z putování po Svaté zemi v Praze, kdy i podepsala smlouvu na zahraniční výstavu.

„No, přišla noc jednadvacátej srpen a spadla klec. A já už jsem holokaust nechtěla a Izrael se nesmělo ani vyslovit. Jedno jsem nechtěla a druhý jsem nesměla. A na pár let jsem vůbec přestala malovat.“

Přibližně v tu dobu ji oslovila kolegyně z Lidové školy umění na Smíchově, zda by za ní nevzala výuku na dva měsíce, kdy jede na dovolenou. Po krátkém váhání Helga Hošková – Weissová nabídku přijala. Přestože vždy měla trému a nedovedla si představit, že by kdy vystupovala před žáky. „A ona potom napsala, že už se nevrátí, protože emigrovala. A já jsem na tý škole zůstala čtrnáct let až do důchodu.“

Přitom sama měla možnost emigrovat. V šedesátém devátém roce získal její manžel roční angažmá v Dánsku. Ona měla v pase výjezdní doložku pro sebe a dvě nezletilé děti, aby za ním mohly vycestovat. „Manžel tam tenkrát chtěl zůstat, ale já se bála. On měl angažmá na rok. Co by dělal, kdyby mu ho neprodloužili? A já jako malířka, co bych tam dělala? Syn skončil devítku a měl nastoupit na konzervatoř. Taky jsem tady měla maminku, se kterou jsem to celé prožila. Teď jsem ji tady přece nemohla nechat,“ vzpomíná na těžké rozhodování, zda žít za oponou, nebo ve svobodné Evropě. „Vím, že jsme tenkrát seděli celou noc a říkali jsme si: Tak teď, nebo nikdy. A já se vrátila.“

Malovat začala až zase po několika letech. Opět se ale vrátila ke smutným tématům. Její obrázky už nereflektovaly jenom holokaust, ale i okupaci. Vznikl cyklus Zkázy. O její obrazy ale nebyl na domácí scéně zájem. V módě byl socialistický realismus. Ze zahraničí však nabídky na koupi obrazů přicházely. Její malby ale na prodej nebyly a nejsou. Má k nim silný osobní vztah.

Až po roce 1989 se díky iniciativě podařilo vydat malby knižně pod titulem Zeichne, was Du siehst. O několik let později byl vydán i její deník. O tom, co se v táborech dělo, povídá během besed na školách. „Já si taky myslela, že nikdy už nepřekročím hranice Německa a dneska jsem schopná a jezdím tam. Je pravda, že už jsem se mezi studenty sešla s některými, kteří vědí, že jejich dědečkové byli u SS. Dokonce za mnou přišel student, že ví, že jeho dědeček byl u SS a že se za něj stydí a že se mi za něj omlouvá.“

Válka skončila před více jak sedmdesáti lety. A přitom je to pořád málo času na to, aby člověk zapomněl nebo odpustil. Komu vlastně odpouštět? Vzpomínky na události od prvních nařízení a zákazů, až po návrat z táborů jsou pořád živé. Za štěstí ta drobná dáma, která sedí naproti mně na sedačce a upíjí čaj, považuje to, že to všechno mohla prožít s maminkou a že v dobách zlých měla kolem sebe i dobré přátele. Je ráda za rodinu, domov, svobodu. Dodnes maluje. Šťastná ale být úplně nedokáže. „To asi ve mně zůstalo jako následek války. Ačkoliv mám důvod. Mám dvě zdravé děti, mám tři vnučky a mám už i tři pravnoučata. Ale když třeba zapnu televizi a vidím, co se děje okolo, tak nemůžu být úplně šťastná. Nejsem takový sobec, abych byla šťastná, když okolo mě nejsou. Úplně šťastná být neumím, protože neumím být ani lhostejná k tomu, co se děje kolem mě.“

Válka, během níž bylo z čiré nenávisti zavražděno asi šest milionů Židů, skončila. A nejdůležitější je, aby se už neopakovala. Jenže proto je důležité o ní mluvit, vyprávět příběhy těch, kteří přežili, ale i obětí. Mluvit o hrůzách i nebezpečích nevědomosti, slepé víry, neinformovanosti, nenávisti i lhostejnosti.

Říká se, že lidé, kteří neznají svou historii, jsou nuceni ji opakovat. „Myslela jsem si, že už válka být nemůže, ale může. Když zapnu televizi… začíná to stejně jako tenkrát. Lidi jsou zase schopní se nenávidět kvůli všemu možnému – barvě pleti, náboženství, názoru. A ta nenávist je čím dál silnější. Nikdo se neponaučil. Asi se máme moc dobře. Vždy, když se mají lidi dobře, neváží si toho. Lidi se semknout, až když je zle.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *