Červená Karkulka a mrtvola v lednici

Školní výlety jsou kategorie sama pro sebe. Musí být vzdělávací, nebo aspoň nějak jinak přínosné a taky levné. Někdy jsou dokonce tak levné, že se nakonec absolutně vymknou programu a stanou se tak punkovými a neuvěřitelnými, že to vlastně ani lepší být nemůže.

„Vybírejte dobře, je to váš poslední výlet. Ve čtvrťáku už nikam nemůžete. Budete maturovat,“ kladla nám na srdce naše (tehdy budoucí) třídní na konci druháku, když nám rozdávala letáčky, abychom zaškrtly jeden ze čtyř výletů pro konec třetího ročníku.

Naštěstí sportovců jsme měli ve třídě jen pár, takže týdenní běhání po hřebenech Tater, kdy náplní každého dne byla asi padesátikilometrová procházka, padlo. Nevím už, co byly další dvě varianty. Hlavní bylo, že nakonec vyhrálo týdenní putování po zemích Rakouska-Uherska.

Nízká cena a přítomnost pana průvodce a zároveň majitele cestovní kanceláře, od níž byl zájezd zakoupen, dávaly tušit poměrně zajímavý výlet. Což bylo definitivně potvrzeno, když nám pak průvodce každý den hodinu jízdy autobusem vyprávěl o mráčcích na nebi a co znamená kumulus a z jakého mračna zaprší či nezaprší atd.

Svou roli znalce navštívených zemí potvrdil, když jsme: třetí den prohlídek sakrálních interiérů viděli jen exteriéry a zašli jsme neplánovaně jen do jediného kostela, kde bylo zrovna otevřeno; z vyhlídky na město neviděli nic, protože před ní postavili barák, který tam teda ale před pěti lety nebyl; v den rakouského státního svátku nás rozehnal, ať si něco seženeme k obědu (jo, všude bylo zavřeno); a tak dále…

Vlastně, o co by až dosud šlo, kdyby nenastal poslední přespávací den a autobus (který asi jako jediný byl skutečně super a pan řidič taky) nás nevyložil kdesi v Rakousku – před žlutým starým velkým domem s mřížemi v přízemních oknech, před kterým končily koleje.

A v tu chvíli, kdy jsme vystoupili, se na nás vrhly nenasytné hordy lidožravých komárů, jejichž rodištěm bylo zřejmě stojaté jezírko uprostřed zarostlé zahrady onoho domu. První spolužačka to psychicky nevydržela a rozbrečela se.

„Wilkommen, meine Liebe,“ ozvalo se najednou. Před námi se zjevila podivná dáma v dlouhé sukni, haleně a s velmi pracně vyčesaným drdolem na hlavě – paní majitelka – jak vystřižená z románu o studentském penzionátu.

Po uvítání, zavedení nás do své hororové vily – kdy výzdobu stěn kolem schodišť tvořily zarámované novinové články o přistání ufo a různých paranormálních jevech – a usazení všude možně nás ujistila, že za chvíli nám nabídne pokoje. A odešla.

Tak jsme čekali, čekali… „Hele, šoupněte se, ať si k vám taky můžu sednout,“ řekla Denda.

„Jo, tak já dám ty polštáře stranou,“ odpověděl Blešák a chytl jeden z polštářů na lavici. A pod ním ležela… tanga.

„No to si děláš…“

„Ty vole…“

Blešák vrátil polštáře tam, kde byly a raději se odsunul o kus dál.

„Ty vole, ta ženská je magor!“ sykl na nás Dominik, který se nějakým způsobem ocitl v její kanceláři a teď, nohama stále tam, se s námi nakloněn přes futra rozhodl podělit o to, co uvnitř je. „Ona tu má fotky rituálního vyndávání srdce za živa!“

No, ono se nebylo čemu divit. Po té novinové výzdobě na schodišti. Takže ani přítomnost snímků údajných kanibalských hostin později nalezených na stolku u lavice s tangy pod polštářem, nás nemusely nějak vyvést z míry. Nemusely, ale někoho vyvedly. Další spolužačka – tentokrát z vedlejší třídy – se rozbrečela.

Načež konečně přišla paní domu – určitě vzdálená příbuzná Agathy Christie – a začala rozdělovat pokoje. Jedny holky dostaly pokoj, který nemohly najít, až jim paní musela ukázat, že se do něj vchází skříní. My – tři holky – jsme vyfasovaly útulný pokojíček s vlastním vchodem ze zahrady z druhé strany domu. Problém nastal u dvou děvčat, která měla být každá v samostatném pokoji. A když naše třídní učitelky řekly, že si to s nimi vymění, začala paní majitelka nepříčetně vyvádět, že jsou to pokoje pro mladé dámy a pro ně má jiný pokoj. Už ani nevím, jak to nakonec dopadlo. On stejně pak každý spal jinde, ale o tom až později.

My tedy vyrazily k našemu bydlení. Opravdu prostorný pokoj o velikosti bytu i s vlastní ledničkou a koupelnou, nádhera. Problém nastal ve chvíli, kdy Verča ledničku otevřela a spatřila v ní černý pytel. A v pytli maso.

Kdyby to byl jeden pytlíček, nebylo by to nic hrozného. Ale to byl prostě takový ten velký umělý černý pytel, co se do něj dává hodně odpadků nebo mrtvoly. Verča prohlásila, že tam tedy spát nebude. Tak jsme šly za ostatními a po cestě jsme se shodly, že to povíme naší třídní.

„My máme problém,“ začaly jsme. Naše třídní zjevně taky. Mezitím se totiž rozbrečel někdo další a nebylo dosud jisté, jestli náhodou nebude muset spát v pokoji s druhou učitelkou, která s sebou jako pomocný dozor měla svého přítele. No, křena nechce dělat nikdo, to dá rozum.

„Jaký?“ zeptala se a bylo znát, že je ze všeho už unavená.

„Spíme v pokoji z druhé strany domu a… v lednici máme asi mrtvolu.“

Naše třídní se rozbrečela.

Nikdo nevěděl, co s tím. Pokojů bylo najednou méně, než v kolika byli výletníci ochotni strávit noc.

Šly jsme se s naším zjištěním pochlubit dalším spolužákům. Skoro všichni byli v pokoji asi tři spolužaček, které vyhrály mezonetový pokojíček s houpacím křeslem, v němž vysedával a houpal se Arný a vypadal celkem spokojeně. Dostal totiž pokojíček dost daleko od dozoru, v batohu měl schované štěně (rozuměj sud), které zakoupili na Dominikovu občanku v jediném otevřeném obchodě během rakouského státního svátku, a v nočním stolku krabičku doutníků.

„Tady je to šílený, to je fakt šílený!“ opakovala Silva, která se ale už trošku uklidnila, hlavně díky tomu, že se v onom mezonetovém pokojíčku, kde měla spát, nenacházela žádná lednice.

Během hodinky či dvou se ale ono vzrušení celkem uklidnilo. Všichni se nějak ubytovali a prohandlovali bez vědomí paní domácí. Náš pokoj si vzali kluci z vedlejší třídy, jimž se hodilo, že je v noci fakt nikdo nepůjde zkontrolovat. My dostaly jejich pokoj v přízemí, který sice nebyl tak velký, ale aspoň se dal zamknout. Jen vedle nás nakonec měla spát učitelka se svým přítelem.

Penzion, vila, blázinec, či co to bylo, pomalu utichl. Nějaká malá skupinka spolužáků se vydala ven si asi zakouřit. Zpět se vrátili s nevšedním zážitkem. Byly svědkem namlouvání naší matikářky a jejího milého. On si větral trenýrky a ona ho laškovně párkrát plácla po kolínku jakože: „Ale notááák!“

Další skupinka, která se potají dala na průzkum vily, narazila na divadlo, o kterém zatím nikdo neměl ponětí a u něj i kostymérnu. Kuchy, veliký to šprýmař, si se zalíbením oblékl jakýsi růžovočervený model s čepečkem a kabelčičkou. Ve chvíli, kdy v kompletu se sukýnkou a kabátkem pózoval pro fotografii, do šatny vstoupila dcera majitelky a spustila na něj německy. Kuchy chodil na ruštinu, nevím, zda si popovídali.

Nakonec vše svlékl a vydal se do pokoje k Sylvě a Dendě, kde už se sešla pěkná partička lidí, aby noc přežili.

Pro nás, aby nás v noci někdo nezamordoval, se vydal Arnošt, abychom šly na pokojíček, kde už byl naražený soudek. Já byla zrovna v koupelně, takže jsem neviděla, jak málem dostal infarkt, když na okno zaťukal matikářky přítel, aby šel spát. Prý už je pozdě, tak ať zhasneme a spíme. Tak jsme záhy skutečně zhasnuli a šli pryč. Tedy kromě Kiky, které bylo zle, a radši chtěla vše zaspat.

Když jsme dorazili nahoru pouze já a Verča, pustila se do nás spolužačka, jak jsme tam Kristýnu mohly nechat. Že se jí něco může stát a že aspoň půjde spát k ní. Takže vyvstala otázka, kdo půjde teď. Arnošt prohlásil, že on už tedy ne. Takže se nakonec jako můj doprovod přihlásil neohrožený Tom. Popadl rybičku (nožík) a po tmě jsme se vydali po schodech dolů a přímo k našemu pokoji.

„Kiko, pojď.“

„Já nikam nejdu, mně je blbě, chci spát.“

„Tak budeš u holek.“

„Já nikam nejdu.“

„Kykoško, znáš Martinu, už nás sprdla jednou, že jsme tě nevzali s sebou, prý máš jít k ní a Janče.“

„No tak jo.“

Tak se oblékla a šli jsme zase všichni hezky – nikým nepozorováni – zpět. Kika šla okamžitě spát a Marťa s Jančou šly s ní. Já, Verča, Tom, Dominik, Arný, Kuba, Malina a Smíťa jsme zůstali v miniaturním pokoji, kde se kouř dal krájet, jak v něm bylo nahulíno. Ale bylo tam pivo a sranda. A čas plynul rychle.

Mezitím se v mezonetovém pokojíčku odehrávalo něco jako spiritistická seance, z jiného pokojíčku se slézalo o patro níž do našeho bývalého pokoje s černým pytlem, v pokoji nad námi se hrálo prší (to se sešly hodný holky) a jediný, kdo v tu noc spal byl náš pedagogický dozor. Všech asi padesát či šedesát studentů se vešlo cca do šesti pokojů. A všichni byli spokojeni.

Asi k páté hodině ranní padla únava i na nás. Ale na třech postelích se osm lidí vyspí špatně, leč jde to. Takže jsme se skupinka zvedli a odešli do jiného pokoje. Doprovodit nás šel Smíťa, který však v cílovém pokoji zjistil, že pro něj už není postel. Chvíli tedy ležel na zemi a bavil nás svými průpovídkami (třeba že je černej a že je kanec). Pak se ale najednou zvedl a nikým nepozorován zmizel.

„Hele, kde je Smíťa?“ zeptala se Verča, která si první všimla.

V ten okamžik se zvenčí ozval zvuk snad cirkulárky.

Všichni raději zmlkly. Tu noc, nebo spíš už ráno, už ho nikdo neviděl.

Ráno jsme se všichni – zpráskaní jak psi – sešli v něčem jako jídelna. Paní majitelka v dalším modelu z dob snad ještě Rakousko – Uherska stála na svém místě a trvala na tom, že bude osobně podávat čaj a kávu. Nevýhoda byla, že nás přeci jen bylo víc než padesát a paní měla jednu rychlovarnou konvici na dva litry a jeden kávovar na čtyři šálky.

Když jsme s talířky přišli k švédskému stolečku, přikradl se k nám Štětka a sykl: „Jezte jenom to, co je zabalený!“ A to tenkrát přesně vystihlo naše pocity.

Nicméně Smíťa k snídani nebyl. Noc přežili všichni. A náš čas ve vile se pomalu chýlil ke konci. Všichni se vydali do pokojů, kde nespali, pro věci a začali je snášet k autobusu. Byl čas vypadnout a většina lidí to uvítala.

Když jsme nasedali k odjezdu, přikradl se k nám Kuba s šibalským úsměvem.

„Co je?“ ptala se Verča.

„Nechali jsme paní dárek!“ A po těch slovech šel pryč. Až později jsme se dozvěděli, že došli s nutellou do koupelny a rozetřeli ji po prkýnku i poklopu záchodu – pomsta za trochu šílenou, ale ve výsledku skvělou noc.

No, cesta domů byla o dost klidnější, než předešlý večer a to po něm. Hlavně proto, že usnuli všichni, tedy kromě učitelek. Toho večera jsme se jako třída hodně semkli a velmi dobré vztahy jsme si vytvořili i se spolužáky z vedlejší třídy, která s námi výlet prožila. A co víc, od té doby nás měla ráda i naše nová třídní, které nás předali kvůli neschopnosti té předešlé. Ač nám dříve pořád dávala za příklad třídu víceletého gymplu, tedy céčka, po výletě nám řekla, že si uvědomila, jak jsme skvělí. I protože, že jsme vydrželi po nocích v klidu. Kdyby jenom věděla.