Jako malá jsem si občas někam vyrazila, aniž bych o tom věděla. Zatímco já ale svoje odhalení často zaspala, pro ty, co mě při tom načapali, to mohlo být překvápko. Tak třeba jednou, to jsme ještě bydleli v Benešově, se ségra vracela z diskotéky, a když otevřela dveře z předsíně do pokojíčku, našla mě sedět na zemi.
„Co děláš?“ ptala se mě. Prý.
„Ti to spadlo,“ odpověděla jsem. Prý.
„Co?“
„Ti to spadlo, tak ti to sbírám.“
„Co mi spadlo?“
„No, spadlo ti to.“
„Jdi spát.“
„Já to tady sbírám.“
„Sebereš to ráno.“
„Tak jo,“ odpověděla jsem, prý, konečně a šla si lehnout. Aniž bych cokoliv zaregistrovala. Druhý den mi to vyprávěla a já jí to nevěřila.
Pak si vzpomínám ještě na jednu až druhý den sdělenou příhodu. To jsme byli na dovolené v Tatrách na Slovensku. Venku před penzionem bylo hřiště – takového staré, plné kovových prolézaček, kolotočů, špinavého pískoviště a popraskané laminátové skluzavky. Prostě takové to hřiště, co už by dnes z bezpečnostních důvodů neprošlo. A byla tam taky taková velká těžká houpačka podobná těm pouťovým, co nešla moc rozhoupat, ale když už ji člověk rozhoupal, nemohl ji zastavit. Zrovna jsem se na ní houpala, když mi před ní proběhl malý čtyřletý kluk, brácha mé tamní kamarádky, kterého hlídali dva větší kluci. A jak jsem byla rozhoupaná (konečně) nabrala jsem toho mrňouse špičkou houpačky do hlavy. Ten upadl, začal řvát, kluci seřvali mě a já taky začala řvát. Utekla jsem do pokoje a ten den už nechtěla nikam, kdyby tam byli ti kluci.
Můj táta měl takový zlozvyk, který se s věkem prohluboval. Přes den spal, v noci žil (jak je na tom dnes, netuším). Tehdy to ještě nebylo tak zlé a na druhou stranu, kdyby tomu tak nebylo, asi by nikdo nezabránil i velkému překvápku pro mě. Zkrátka zatímco jsme já, ségra a máma spaly, on byl na balkóně a kouřil. A najednou slyšel cvaknutí klíče v zámku. Koukl dovnitř a viděl mě v pyžamu, jak stojím u dveří z pokoje a chystám se ven.
„Co tady děláš? Mazej spát,“ řekl mi. Prý.
Na ta slova jsem zase zamkla, otočila se a šla spát. Zas o tom nic nevím.
Ono to možná bude dědičné. I když, jednou jsem se dočetla, že u dětí je to normální. Táta mi kdysi vypravoval, jak se mu jako malému zdálo, že vybírá popel z popelnice a dává si ho do kapes, a když se ráno vzbudil, měl v posteli popel.
Nevím, zda se mi tenkrát něco zdálo. Vím, že se mi jednou zdálo, že utíkám na záchod, že se mi chce strašně čůrat. Ve chvíli, kdy jsem usedla na prkýnko, vzbudila jsem se… a měla jsem co dělat, abych to z chatky na záchody stihla. Bylo to na táboře, bylo mi asi dvanáct. A to nám den předtím říkali, že kdybychom se počůrali v posteli, ať to netajíme a řekneme to vedoucím. Že se to ve spánku může stát. Tehdy jsem se tomu smála. No, stihla jsem to, ale měla jsem to určitě za to.
S dospělostí takové kratochvíle vymizely a já na všechny ty příhody zapomněla. Už žádné čůrání ve spánku, nikdo mě taky u ničeho nepřistihl. Náměsíčnost a velmi živé sny zmizely.
Až jednou se mi zdálo, že je mi hrozná zima na ruce. Pořád jsem si je mnula, až jsem došla do skříně a vzala si rukavice. Taková blbost. Sen jako každý jiný. Asi bych na něj zapomněla, kdybych se ráno nevzbudila a nechtěla se podrbat. V tu chvíli jsem totiž zjistila, že mám na rukách navlečené teplé ponožky.
Ještě že ty moje spánkové výlety jsou tak neškodné.