Zanzibar: První stařeček vpravo se nikdy nechce fotit

Mám pocit, že kdyby se člověk ve Stone Town ztratil, k rybí tržnici by cestu našel vždy. Jsme ještě dobré dvě ulice od ní a už teď ji cítíme. A s každým krokem je smrad silnější. Navíc ho umocňuje dusno a teplota kolem čtyřiceti stupňů.

„Kdo se bojí, že by mu pach nedělal dobře, může to obejít a sejdeme se až u ovocného trhu,“ sděluje nahlas průvodkyně. Na ta slova se část skupinky odtrhává a s příšernou křečí v obličeji rychle mizí někde v davu, mířícím ke stánkům opodál.

Zbytek asi razí heslo: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Anebo jsou to masochisti.

Zanedlouho se ocitáme před vchodem do vysoké stavby, v níž nejznámější a největší rybí trh hlavního města ostrova Ungoja, je.

„No ty bláho, to je odérek,“ říká pán za mnou. Ještě pořád je cesty zpět, ale když už jsme tady, co to nevidět na vlastní oči.

Těsně před vstupem nás ještě průvodkyně zastavuje a varuje: „Fotit tu můžete, ale pamatujte si, že ten první stařeček vpravo se nikdy nechce fotit.“

Pak už unikáme před horkem ulice do přítmí budovy trhu. A k našemu překvapení mizí i smrad.

Jen co se člověk v té tmě trochu rozkouká a zorientuje se v davu prodávajících a kupujících, čeká ho opravdu nezapomenutelná podívaná a ano, začíná stařečkem vpravo.

Ten, jen co spatří bílé, sáhne po ošatce a dá si ji před obličej jako štít. Bosky dřepí na ušmudlané okachlíkované zídce, u chodidel se mu povaluje několik sépií a v kyblíku pod sebou má chobotnici.

Dělá, jakoby tam nebyl.

Jsou tu ale jiní, kteří fotoaparáty vítají s úsměvem.

Na Zanzibaru je vždy slušností se zeptat, pokud si někoho chcete vyfotit. Lidé tu zas až tak moc na turisty zvyklí nejsou a tak fotoaparáty berou jako zásah do svého soukromí. Nevyžadují tu po vás jako v některých zemích peníze. Chceš si mě vyfotit, tak zaplať, se tu nenosí. Prostě to dotyčný dovolí, když má náladu, anebo smůla. Já nejsem žádná památka, abys mě pak ve své zemi ukazoval.

„Dobrý den, mohla bych si vás vyfotit?“ ptám se jiného pána s modrým plastovým hrnečkem, prodávajícího malé rybky.

„Hmmm,“ přikyvuje. Jakmile zvednu fotoaparát k oku, přižene se od jiného pultu silnější pán s čapkou a staví se jako model do záběru.

Jiný rybář zase, jakmile zahlédne skupinku vykulených Evropanů, něco zakřičí a zvedne nad hlavu obrovskou rybu, aby ukázal, jakého macka ulovil.

Nutno říct, že zdejší tržnice je skutečnou turistickou atrakcí v zanzibarském měřítku. Kdo neviděl zdobené dveře, Palác zázraků a rybí tržnici, jako kdyby ve Stone Town ani nebyl. Jakmile ale vylezete z tržnice, je to trochu jiné.

V ulicích narazíte na obyvatele, kteří, jen co vidí bělocha – a nemusí mít v rukou ani foťák –, si úzkostlivě zahalují obličeje. Hlavně ženy. Otáčí se zády, tváří ke zdem, překrývají si oči rukávem. Děti se krčí za máminou sukní nebo mizí ve vchodu nejbližšího domu. Lidé tu skutečně nejsou zvyklí na turistický ruch. A už vůbec ze sebe nemíní dělat atrakci.

Když jsem si například chtěla vyfotit pěkné zákoutí s vystavenými obrázky na prodej, zmáčkla jsem spoušť, koukla jsem na náhled a zděsila se, co to mám vlevo na fotce za černý flek. Tak jsem zvedla hlavu, abych viděla, co to je. Do záběru mi vlezla od hlavy k patě zahalená paní, s pletí stejně černou, jako byl její oděv. První, co mě napadlo, když jsem ji viděla, bylo: „Černá mamba“. Paní mě probodla pohledem, zamumlala něco svahilsky – asi mě proklela – a šla dál.

Výsledná fotka, kterou dnes ráda ukazuji, už jen pro ten příběh, vznikla tedy omylem. Ale o to lepší je.

Vlastně se jim není co divit. Žijí naprosto normálně a není jediný důvod si je fotit. Podle jejich názoru. Pro nás jsou exotičtí. Kuchyň mají venku, žijí venku, v poledne sklidí věci ze stánků a na pult si lehnou, aby si mohli dát šlofíka. Tak to dělali vždycky.

Musím se přiznat, že i já zažívám lehkou paniku, když procházím Prahou a neustále uhýbám někomu ze záběru. Například japonští turisté fotí vše – památky, lavičky, dopravní značky, procházející lidi, žebráky, jídlo, všechno. A pak jsou tu lidé, kteří si fotí japonské turisty, ale to už je jiný příběh.

Na fotografiích z dovolených není nic špatného. Co jiného vám lépe a hmatatelněji zachová vzpomínky, než fotky a video. Při jejich pořizování je ale třeba dbát i na některá pravidla. A v čím méně turisticky objevených koutek člověk je, tím vážnější je důvod k jejich dodržování. Vážně není vhodné někoho pronásledovat s kamerou v ruce, jako jsem to viděla u jedné paní, která s námi ve Stone Townu byla. Není slušné cpát někomu objektiv před obličej, nebo selfie tyčkou mu skoro vypíchnout oko.

Taky spíš budete souhlasit s vaší fotografií, když se vás někdo slušně zeptá.

Ono je to jako se sklápěním sedadel v letadlech a autobusech. Většině lidí také vadí, když si na ně někdo sklopí sedadlo bez dovolení, optání. Zeptat se je slušnost, když bude dotyčný omezovat – chvíli nebo dlouho – osobní prostor toho druhého. Jenže už jen malá část těchto lidí se zeptá, když chce udělat to samé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *