Bulharsko: Mříže, veřejné záchody a Blaničtí rytíři, aneb bulharské památníky III.

Malost a bezvýznamnost. To je asi ten hlavní pocit, co uvnitř těch kolosů převládá. Obklopeni horou betonu a železa si připadáte tak zranitelní a droboučcí. Na druhou stranu fascinace. Jako když v gotice vstoupil obyčejný smrtelník do katedrály a v němém úžasu civěl na žebroví klenby nad sebou. Mohl jen obdivovat okázalost…

Continue reading

Bulharsko: Jeřáb, Avangers a revoluce, co nebyla, aneb bulharské památníky I.

Když člověk tak pořád putuje po těch krásných vilách a zámcích, zatouží po něčem nevšedním. Něčím ne tak načančaném. Něčím třeba i absurdním. A tak jsme vyrazili do Bulharska, do země, která má absurdno už snad v základu své existence. A hlavním smyslem celé té naší výpravy nebylo nic jiného,…

Continue reading

O italském putování, náhodném objevu a hmyzích mutantech

Ty tři vily jsme objevili úplnou náhodou. Jezdit na víkend do Itálie nebyl zrovna nejlepší nápad. Je to daleko, jede se tam přes drahé Švýcarsko a i náš navigátor Pjotr se silným snad makedonským přízvukem, jehož hlas nás provází po celou cestu, si z nás každou chvíli dělá srandu. Sem tam nás…

Continue reading

Bulharsko: Nefunguje to? Památník!

Každá země má nějakou svou zvláštnost, kterou by se dala charakterizovat. Jsou to věci více či méně nevšední a dávají prostředí patřičný ráz – jako Anglii červené telefonní budky. Při svých letošních cestách po Balkánu jsem odhalila další takovou zvláštnost. Tedy, zvláštnost možná pro nás, ale pro Bulharsko naprosto normální…

Continue reading

Zub času na švédský způsob

Pohřebiště aut a autobusů ve švédském Båstnäsu – místo uprostřed lesů u jezera, kde nenajdete ani lidi, ani signál. Je tu jen jedna štěrková příjezdová cesta a tisícovka zrezivělých, pomalu se rozpadajících vozů. Dalo by se to tu nazvat střed ničeho. Dříve to býval autobazar. Chudší Norové sem jezdili pro…

Continue reading

Egypt: Asuánská noc

Ozvala se druhá střelba (asi pět výstřelů), následovaná ženským jekotem, a celý hotel zhasl. Ticho. Jsou dvě hodiny ráno a hotel konečně utichl. Jen nevím, jestli jsem za to ráda. Přemýšlím, co se asi děje. „Budeme se držet pod úrovní oken,“ šeptá ke mně mamka, která leží na vedlejší posteli.…

Continue reading