Úplně přesně si pamatuju, jak jsem Paličáka poznala. Bylo 2. prosince roku 2013. Jeli jsme onehdá na kratičkou výpravu za opuštěnými místy do Polska. No, co se urbexu týče, bylo to hodně k pláči. Tři místa zamčená, jedno prostě nebylo a vlézt se nám podařilo jen do absolutně prázdného rytířského hradu,…
Asi ve třetí nebo čtvrté třídě jsme při cestě ze školy domů našly s kamarádkou Nikolou raněného čmeláka. Lozil po obrubníku u školky a chyběla mu půlka křídla. Asi mu ji přesekla sekačka. Rozhodli jsme se ho zachránit a udělat si z něj domácího mazlíka ve střídavé péči. My doma nikdy zvíře…
Někdy se symbolem události, nebo výpravy stane něco naprosto nesmyslného nebo neočekávaného. Málokdo asi ví, proč byl v roce 2011 Václav Klaus v Chile, ale skoro každý si vzpomene, že tam ukradl pero. Nebo málokdo už si vzpomene, proč a s kým byl Miloš Zeman u korunovačních klenotů, ale všichni vědí, že měl…
Jak to tak bývá, když člověk zapomene důvody nějakého dřívějšího rozhodnutí, často začne po určité době přemýšlet, zda by nebylo dobré to zase zkusit. Tohle se mi stává poměrně často. Vždy, když jsem druhý den po akci uklízela v pronajatých prostorách, zapřísahala jsem se, že už nikdy nic pořádat nebudu (a…
Jako malá jsem chtěla být hasičem a pak tankistou. Vždy to mělo nějaký důvod. V první třídě jsem byla zamilovaná do spolužáka, který chtěl být hasičem, až vyroste, a já jím tedy chtěla být taky. A pak jsme šli na Den dětí na exkurzi k vojákům do kasáren a tam byl moc…
Mám pocit, že kdyby se člověk ve Stone Town ztratil, k rybí tržnici by cestu našel vždy. Jsme ještě dobré dvě ulice od ní a už teď ji cítíme. A s každým krokem je smrad silnější. Navíc ho umocňuje dusno a teplota kolem čtyřiceti stupňů. „Kdo se bojí, že by mu pach…
Několik výloh kaváren, obchodů a salonů se stalo terčem partičky (nebo partiček) hulvátů a vandalů. Během jediné noci na nich přibyly nápisy a obrazce. Je to věc, co se stává běžně. Jednodušší individua (většinou absolutně postrádající talent) tohle dělají pořád. Čmárají po fasádách, vratech a dveřích, výlohách a oknech, lavičkách,…
Je někdy až kouzelné, jak člověk vnímá některé věci jinak. Platí to hlavně u dětí. A pravý význam mu dojde až o nějakou tu dobu později – za týden, měsíc, roky. Jednou z mých nejranějších vzpomínek je, jak v podvečer sedíme u příbuzných na terase u krbu, a strejda se sestřenicí hrajou…
Často, když koukám třeba na zprávy, nebo poslouchám hovory, co někteří lidé vedou, říkám si, proč jsme považováni za vrchol evoluce. Podle čeho se posuzovalo, že je člověk nejvyspělejší? Chodí vzpřímeně – no a? Stejně je v jistých okamžicích nejjistější na všech čtyřech. Umí mluvit – to jo, ale co…
Stojím u vrátek a hledám zvonek. Než ho ale stačím stisknout, ze dveří vystrkuje hlavu mladý pán a zdraví mě. „Pojďte dál, je otevřeno,“ pokračuje. „Dobrý den, vy jdete za tatínkem,“ vítá mě srdečně herečka Michaela Mišková. Ještě chvíli si v hale povídáme a pak mě bere za ruku a…