Netušila jsem, že „pojedeme do Cape Coast“ znamená: „pojedeme do Moree u Cape Coast a budeme tam celý víkend ležet na pláži a nic nedělat“. Ale popravdě, kdyby u toho zůstalo, možná, že by to tak bylo lepší. Nebo ne? Vyrazily jsme v sobotu před devátou ráno. Dojely trotrem na Kadish…
Zlomila jsem si ukazováček na pravé noze. Prostě jsem v pátek šla po chodníku a nevšimla si kostky, kterou dlaždič nepoložil naležato, ale nastojato. A jelikož jsem se stále ještě nenaučila chodit dost poafricku, tedy hooodně pomalu, nabrala jsem miniaturní překážku poměrně velkou rychlostí. No, myslela jsem, že se bolestí…
Výlet na Labadi beach se nám moc nepovedl. Po dvou týdnech v kampusu jsme s holkama (má spolubydlící je ze Švédska a dorazila s dalšími dvěma slečnami, tak se tu tak potulujeme víceméně spolu) chtěly taky už konečně poznat něco jiného než jen katedry a tržiště. Vypravily jsme se tedy na nejbližší pláž,…
Asi bych se měla přestat divit, co všechno tu třeba v porovnání s Českou republikou funguje a jak. A něco zase nefunguje. A něco funguje tak nějak specificky. Třeba jsme měli zápis předmětů. „Dostavte se s přijímacím dopisem, potvrzením o pojištění a potvrzeními o platbách v devět hodin do IPO (International Program Office) k registraci…
Ještě v devět jsem se klepala zimou na letišti v Lisabonu. Jako cestovní oděv jsem totiž zvolila pouze triko, kalhoty a mikinu a to po delší době přestalo stačit i uvnitř budovy. Zvlášť, když jsem tam trávila celou noc. A pak najednou jsem vystrčila hlavu z dveří letadla v Akkře a to byla doslova…
Každý má nějakou zvrhlou nebo divnou tužbu, kterou chce provést, ale jeho zdravý rozum mu to ne a ne povolit. Každý… no tak ne. Skoro každý… taky možná ne. Hodně lidí… co já vím, doufám v to. Třeba každou zimu mě chytá hrozná chuť vyzkoušet, jak je to s tím jazykem a…
Někdy člověka může záliba zavést i na místo, se kterým je nějakým zvláštním způsobem spjatý. Kde může tušit stopy své vlastní minulosti, historie. Válkou zničený hotel Kupari v Chorvatsku bylo jedno z prvních opuštěných míst v zahraničí, které jsem si zapsala do sešítku míst, která určitě jednou musím vidět. Jenže jsem tehdy sotva…
Jak málo stačí, aby si člověk uvědomil, co všechno má. Dnes. Tady, v Čechách. Kde si vlastně můžeme dělat, co chceme, kdy chceme. Protože žijeme v docela svobodné zemi a docela svobodné době, vykoupené obětmi dvou šílených válek a dvou odporných režimů. Bylo léto, na našem výletě po Srbsku, Bulharsku a Rumunsku…
Zase jsme jednou byli v cizině. Mířili jsme za v zátoce opuštěnou lodí, kterou ale pár měsíců před naším příjezdem odtáhli neznámo kam, a nám po ní zbyl jen mastný flek. A to doslova! Stali jsme na skále nad vším tím neštěstím a tak nějak nevěděli, jestli se smát nebo brečet. Tak…
Malost a bezvýznamnost. To je asi ten hlavní pocit, co uvnitř těch kolosů převládá. Obklopeni horou betonu a železa si připadáte tak zranitelní a droboučcí. Na druhou stranu fascinace. Jako když v gotice vstoupil obyčejný smrtelník do katedrály a v němém úžasu civěl na žebroví klenby nad sebou. Mohl jen obdivovat okázalost…